Jiří BÍLEK
Vojenský historický ústav
Pohled naší společnosti
na únor 1948 je mnohem rozporuplnější než na jiná novodobá „osmičková“ výročí.
Jestliže rok 1918 byl vždy naprostou většinou Čechů, Moravanů a Slezanů (a také
Slováků) chápán jako vznik samostatného státu, rok
V případě
února 1948 bylo jeho hodnocení od počátku rozporuplné. Na jedné straně stáli
ti, pro něž únor znamenal naplnění dlouholetých snah a především přinesl -
někdy jen dočasné - výhody: Nešlo jen o funkcionáře či členy KSČ, ale i o
velkou část zejména námezdně pracujících lidí, kteří s novým režimem spojovali
různé naděje a jejichž sociální situace se relativně opravdu zlepšila. Pro ně
byl únor 1948 „Vítězným únorem“ či „vítězstvím pracujícího lidu“ popřípadě
„odražením pokusu o puč reakčních sil“, tj. událostí povíce pozitivní. Mnozí z
nich dříve nebo později sice poznali i odvrácenou tvář komunistického režimu a
změnili svůj názor, ale stále zůstávalo dost těch, kteří považovali únorový
převrat v zásadě za správný.
Zcela jiné
hodnocení už od počátku zaujali ti, kteří byli v mocenském střetnutí poraženi
spolu s lidmi, pro něž únor 1948 představoval počátek jejich politických,
ekonomických i dalších represí. Patřila sem i celá čs. poúnorová emigrace. Pro
ně byl únor 1948 „komunistickým pučem“ provedeným proti vůli většiny národa,
počátkem totalitního režimu stalinského typu a negativní událostí, která
Československo na dlouhou dobu uvrhla do područí SSSR a vzdálila demokratickému
světu.
Pokud vezmeme
únor 1948 jako vlastní akt, jednalo se o státní převrat provedený s využitím
především ústavních (zákonných), ale i některých nelegálních prostředků. Nebyl
„pučem“, ale nelze ho nazvat ani „vítězstvím pracujícího lidu“ - šlo o mocenský
převrat, který byl výsledkem vývoje v Československu od května 1945, třebaže
mnohé faktory byly staršího data a silně se do něj promítal také vývoj
mezinárodní situace, především rozpad protihitlerovské koalice, dělení světa na
dva protikladné bloky a počínající studená válka.
Svůj
příspěvek k našemu jednání bych chtěl pojmout trochu netradičně a místo dat,
jmen a událostí (jimž se ale stejně vyhnout nelze) se zaměřit spíše na
zamyšlení, proč k únoru 1948 došlo, co v něm bylo klíčové, jak si počínali
jednotliví aktéři i proč byl jeho výsledek takový, jaký byl.
V
rozdělujícím se světě
V pátek 20.
února 1948 došlo v Československu k tomu, co všichni očekávali již delší dobu -
propukla otevřená vládní krize. Příznivci demokratických či přesněji
nekomunistických stran za to připisují veškerou vinu KSČ a mají po ruce řadu
pádných argumentů: Od konkrétních kroků komunistů stále výrazněji
překračujících Košický vládní program a stáčejících vývoj v republice směrem k
socialismu přes jejich pokusy ovládnou armádu a Bezpečnost či strach KSČ z
blížících se voleb až třeba po příjezd sovětského emisara V. A. Zorina, který
měl být „šedou eminencí“ nutící K. Gottwalda k rozhodujícímu útoku (měl ho
dokonce podle některých přímo řídit).
Komunisté a
jejich stoupenci naopak tvrdili a tvrdí, že vina ležela na „reakčních“
stranách, které chtěly zvrátit vývoj směřující z vůle lidu k socialismu, a
rozhodly se proto „oprášit“ postup použitý v září 1920, kdy na místo Tusarovy
vlády, která podala demisi, nastoupil úřednický kabinet, jenž zvládl bouřlivou
situaci v zemi. „Reakce“ prý měla strach z dalšího vývoje i z voleb, po nichž
měla být přijata nová lidově demokratická ústava. Ztrácela velmi rychle své
politické i ekonomické pozice a dostávala se do stále hlubší defenzívy. Proto
se musela pokusit o zvrat ve chvíli, kdy se ještě cítila dostatečně silná.
Rozhodla se vsadit vše na jednu kartu a udělala tak osudovou chybu.
Kdo jako
první vyslovil myšlenku, že v „únoru 1948 ležela moc v Československu na ulici
a stačilo ji jen zvednout“, není zase až tak důležité, více by nás mělo zajímat
možné racionální jádro této teze, třebaže i ona samozřejmě značně zjednodušuje.
Únor nelze popsat a pochopit od světa, v němž proběhl - ať již toho v podobě
školního globusu či mikrosvěta Československé republiky - i vývoje, jímž oba
tyto světy prošly a nikoliv jen v poválečných letech.
Výsledky
druhé světové války změnily mapu světa - někdejší mocnosti byly poraženy nebo
se jen těžko vzpamatovávaly z utržených šrámů a o osudech světa měly nadále
rozhodovat dvě supervelmoci, jimž patřila hlavní zásluha na porážce
hitlerovského Německa i militaristického Japonska: Sovětský svaz a USA. Bylo na
nich, aby uspořádaly svět k „novému pořádku“: Nejlépe tak, že si svět - a
především Evropu, která byla kolébkou obou strašných požárů (a v ní hlavně
Německo) - rozdělí a budou dbát na to, aby v jejich části (můžeme ji nazvat
sférou vlivu) byl klid. Vytvořila se Organizace spojených národů, byla přijata
její Charta, vznikaly instituce a mechanismy pro řešení případných sporů.
Už s koncem
války však přišel nový jev - vzájemná nedůvěra. Rudá armáda obsadila velkou
část východní, jižní a střední Evropy a svou momentální převahu se mohla
pokusit využít i k získání jejího zbytku. Spojené státy měly atomový monopol,
který rovněž mohl svádět k využití. Vzájemná nedůvěra přerůstající ve vzájemné
podezřívání se spolu s ideologickými schématy a snahou upevnit (nebo i
rozšířit) svou sféru vlivu stala hrobem protihitlerovské koalice i snů o novém,
lepším světě.
Sovětský svaz
vycítil jedinečnou příležitost prorazit nejen předválečnou izolaci, ale také se
napevno uchytit v Evropě. Nechtěl přijít o svůj podíl na vítězství a jeho
snahou se stalo vytvořit vlastní sféru vlivu. Proto ve většině zemí, které
osvobodila jeho armáda, se k moci dostaly komunistické strany. Stalo se tak
většinou nedemokratickou cestou a v rozporu se spojeneckými dohodami.
Střední
Evropa, která na válku (ale i poválečné územní změny) doplatila nejvíce,
přestala ve své tradiční podobě v roce 1945 existovat - už v ní nezbyl prostor
pro střetávání velmocenských zájmů a hegemonem v ní se stal jednoznačně
Sovětský svaz. Navíc se jeho představitelé již za války netajili názorem, že
počítají s Československem jako nejkonstruktivnějším prvkem nové střední
Evropy, což dávalo vzájemnému spojenectví, umocněnému navíc jedinou smlouvou s
velmocí protihitlerovské koalice, nové rozměry. SSSR se v očích většiny našich
politiků (ale i běžných občanů) stal nejen hlavním garantem svobody a
samostatnosti Československa, ale i tím, kdo bude nejlépe prosazovat
československé požadavky v mezinárodních vztazích: Především obnovu republiky v
předmnichovských hranicích, neplatnost Mnichova od samého počátku či transfer
německé a maďarské menšiny. Proto byla zakázána jeho kritika či zpochybňování
významu spojenectví se SSSR v tisku.
Ve známém projevu W. Churchilla na
univerzitě v americkém Fultonu v březnu 1946 poprvé zazněl termín „železná
opona“. Ta měla být spuštěna na hranicích oddělujících evropské země
nacházející se pod sovětským vlivem od zbytku starého kontinentu. Churchill
varoval před snahami SSSR o „vývoz revoluce“ a vyslovil se pro co nejužší
spolupráci demokratických zemí s cílem zastavit „sovětskou rozpínavost“.
Stejně jako
západní Evropa s USA hledala způsoby, jimiž by čelila „sovětské hrozbě“ (a
nacházela je v upevňování spolupráce včetně vojenské), začal Sovětský svaz,
který se cítil podobně jako před druhou světovou válkou ohrožený novou
protisovětskou koalicí a izolací od světového dění, usilovat o „jednotu“ svého
bloku.
Složitý proces rozpadu
protihitlerovské koalice a rozdělení Evropy i světa do dvou mocenských bloků se
završil v polovině roku 1947. Katalyzátorem se stal Marshallův plán, který byl v
Moskvě přijat jako další doklad „světovládných snah imperialismu“. Plán
na obnovu evropského hospodářství mohl SSSR objektivně vnímat jako další
nepřátelský akt (po přijetí Trumanovy doktríny v březnu 1947 o americké pomoci
Řecku a Turecku došlo k vytlačení komunistů z vlád ve Francii a Itálii) a snahu
USA o dlouhodobou politickou, ekonomickou i vojenskou angažovanost v Evropě,
která měla za cíl izolovat SSSR a negovat jeho podíl na vítězství ve druhé
světové válce, vždyť k účasti na plánu byly přizvány i země z jeho sféry vlivu.
Směr úvah sovětského politického vedení nepostrádal logiku: Pokud chtějí
Spojené státy vytvořit v Evropě svůj hospodářský, ale v konečném důsledku i
mocenský blok (a získat do něj také některé „prosovětské“ státy), musí SSSR
udělat to samé - přeměnit svou dosud poměrně volnou sféru vlivu ve střední a
východní Evropě v monolit pod svým řízením. Vytvoření pevného a poslušného
mocenského bloku si však nemohl v souladu s ideologickými poučkami i vlastními
zkušenostmi představit jinak, než že ve všech zemích se dostanou k moci
komunistické strany.
Znamenalo to mj. skončit s diferencovaným přístupem ke státům ve své
sféře vlivu a oprášeny byly i zkušenosti s Komunistickou internacionálou
rozpuštěnou v červnu 1943: V září 1947 bylo vytvořeno Informační byro
komunistických a dělnických stran (Informbyro), které umožnilo sovětskému
vedení zasahovat prostřednictvím jednotlivých stran do vývoje v jejich zemích,
usměrňovat ho a řídit. Velmi kritické posouzení zkušeností francouzských a
italských komunistů s pokusy prosazovat věc dělnické třídy prostřednictvím
parlamentní demokracie vyústilo v odmítnutí jiné než revoluční cesty k
socialismu, tedy takové, jaká byla v praxi vyzkoušena v SSSR. Vše národní se
stalo nebezpečnou úchylkou, proti níž bylo třeba nekompromisně bojovat.
Právě to byl
případ Československa: Vládu zde vytvořily všechny strany, které se zapojily do
odboje. Obě centra - londýnská vláda i moskevské vedení KSČ - se dokázaly na
sklonku války dohodnout na společném programu, který byl nazván Košický. Nikdo
v republice nezpochybňoval nutnost spojenectví se SSSR, stejně tak nevládly
pochyby o „socializující demokracii“, pokud použijeme termínu prezidenta E.
Beneše pro to, co se mělo podle původních představ skrývat pod systémem lidové
demokracie.
Ve chvíli
nabídky účasti na Mashallově plánu se Československo dostalo do složité situace
- potřebovalo spojenectví se SSSR, ale nechtělo se izolovat od západní Evropy,
jeho ekonomika navíc pomoc vyžadovala. Proto nejprve nabídku k účasti na pařížské
konferenci čs. vláda přijala, ale pod silným sovětským nátlakem ji odmítla.
Znamenalo to nejen ještě větší ekonomické a v konečném důsledku i politické
připoutání Československa k SSSR, ale v jistém smyslu se ukázalo, že čs.
reprezentace si je dobře vědoma příslušnosti republiky do sovětské sféry vlivu
a že s tím souhlasí. Z vnitropolitického pohledu pak neúčast v Paříži
potvrdila, že nekomunistické strany v sobě těžko najdou odvahu se proti
požadavkům přicházejícím z Moskvy postavit, což výrazně posílilo postavení a
především sebevědomí KSČ.
Chatrný
pilíř Národní fronty
Druhý den
vládní krize, v sobotu 21. února, začala v 10 hodin dopoledne na Staroměstském
náměstí v Praze mohutná manifestace svolaná KSČ, jejíž průběh byl vysílán
rozhlasem. Na velkých závodech byl organizován jeho hromadný poslech. KSČ tak
od počátku vládní krize, o níž se lidé dozvěděli většinou až ráno z tisku,
získala oproti svým protivníkům velký náskok v působení na veřejné mínění.
Mohla celé republice představit svůj pohled na krizi, její příčiny i řešení.
K. Gottwald,
který přednesl hlavní projev, zdůraznil dvě věci, které byly svou jednoduchostí
a přímočarostí pochopitelné pro každého a přitom v kostce shrnovaly taktiku a
postup, pro něž se KSČ rozhodla: Demise ministrů musí být prezidentem republiky
přijata a stávající vláda doplněna o nové lidi, protože ti, kteří z ní
dobrovolně odstoupili, ztratili právo návratu. A aby byla vyloučena jakákoliv
možnost opakování podobného pokusu v budoucnosti, musí předseda vlády vybrat
nové ministry skýtající záruku dělné práce. Je však současně také třeba, aby ze
svých míst odešli i stoupenci „rozvratníků“, kteří by mohli v krajích,
okresech, místech i na pracovištích sabotovat úsilí nově vytvořené vlády. K
tomu měly být doslova všude, ve městech i na vesnicích, v továrnách i úřadech,
ustaveny akční výbory Národní fronty, které tuto „očistu“ provedou.
Členové KSČ
chápali projev K. Gottwalda jako závaznou směrnici pro další postup a začali
ihned v místech i na pracovištích organizovat podobná masová vystoupení a
podpisové akce na podporu požadavku přijetí demise. Lidé tak věděli, jak se na
situaci dívá KSČ i jaká navrhuje řešení, ale co si myslí vedení
nekomunistických stran a jaké kroky chtějí přijmout, jim zůstalo skryto.
Vedení
národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů i slovenských demokratů
stále věřilo tomu, že se jim nakonec podaří s KSČ nějak domluvit. Nechtěli
akceptovat opravdovost kategorického Gottwaldova požadavku, aby se ti, co
podali demisi, už nesměli do vlády vrátit a žili v přesvědčení, že se krize
bude řešit ústavně a že prezident E. Beneš si zcela určitě se situací poradí.
Vedení KSČ však už vsadilo na něco
zcela jiného, než byla jednání mezi špičkami politických stran, prezidentem republiky
a Ústavodárným Národním shromážděním. Místem, kde se mělo rozhodnout, byla
„ulice“ neboli snadno zmanipulovatelné masy podporující z různých důvodů
program komunistické strany. Na tomto „bojišti“ byla KSČ opravdu neporazitelná,
už jen pro zkušenosti získané z organizování podobných akcí za předmnichovské
republiky. Byla schopna shromáždit své členy i příznivce prakticky kdykoliv a
kdekoliv a dát jim také přesné pokyny, jak mají postupovat, což oni
uměli spořádaně provést.
Cílem postupu
KSČ bylo definitivně zvrátit poměr sil v republice ve svůj prospěch.
Vnitropolitický vývoj v Československu už od dubna 1945 určovaly dvě hlavní
skutečnosti - první byl Košický vládní program a druhým existence Národní
fronty. Program i Národní fronta, včetně složení první vlády, byly výsledkem
jednání představitelů čs. zahraničního i domácího odboje v Moskvě v březnu
1945. Už místo jednání potvrzovalo nárůst významu a možností moskevského vedení
KSČ a ochotu londýnské vlády se s vedením komunistů dohodnout na společném
postupu - tlačilo ji k tomu nebezpečí ztráty i zbytku vlivu, který si ještě
udržela. Také prezident E. Beneš přiznal KSČ pozici nejsilnější politické
strany s právem vybrat předsedu vlády a obsadit důležité resorty. Podle jeho
názoru bylo lepší mít komunisty ve vládě a pod kontrolou, než se je snažit
zatlačit do opozice, kde by se mohli uchýlit k nedemokratickým postupům. Věřil
v pozitivní změny v sovětské zahraniční i vnitřní politice stejně jako v
možnost rozumné spolupráce s KSČ. Navíc moskevská jednání ukázala, že jediným,
kdo měl připravenou koncepci vládního programu, bylo vedení KSČ - to znamenalo,
že ostatní strany se už v této chvíli dostaly do defenzívy a pouze reagovaly na
to, co předkládali komunisté.
Návrh
vládního programu připravený KSČ byl ve své podstatě projektem výstavby nové
společnosti, protože vyžadoval provedení dalekosáhlých změn v mocenskopolitické
a sociálně ekonomické oblasti. V té době o potřebě takových změn ale nikdo z
přítomných nepochyboval, mnichovské trauma bylo stále ještě příliš živé a
nutnost zabránit jeho opakování základním předpokladem pro to, aby se s vládním
programem dalo vůbec předstoupit před československou veřejnost.
Taktika KSČ, která využila shody
všech složek domácího i zahraničního odboje na potřebě vyrovnat se s tragickým
koncem předmnichovské republiky k prosazení vlastních požadavků, slavila
úspěch i proto, že na jednání v Moskvě byla vytvořena Národní fronta Čechů a
Slováků - politická základna vlády. Jednalo se o koalici politických stran (a
následně i společenských organizací), které směly jako jediné působit v
osvobozené republice. Ostatní strany nebyly z různých důvodů - obvykle pro své
postoje v době ohrožení republiky nebo za nacistické okupace - obnoveny a
nemohly tak být pro pětici stran tvořících Národní frontu konkurencí
odlákávající voliče. Byla to jistě optimistická perspektiva trvalého rozdělení
moci a možnosti dosažení relativně snadné shody v základních otázkách.
Problém však
byl v tom, že Národní fronta od samého počátku představovala koalici zcela
protikladných politických sil a proudů, k níž navíc přistupovali jednotliví
členové značně rozdílně. Komunisté, kteří si v ní činili nárok na vedoucí
pozici, hodlali Národní frontu využít k získání vedoucí pozice a postupně i k
nastolení své moci. Nekomunistické politické strany viděly v Národní frontě
nástroj k rovnoprávné spolupráci a tedy i jednu z hlavních záruk demokratického
vývoje obnovené republiky. KSČ v rámci této organizace jim připadala mnohem
méně nebezpečná. Národní fronta tak už od svého vzniku představovala pro
všechny účelové spojení - jedni v ní viděli hlavní záruku demokracie a udržení
nebo dokonce posílení svého vlivu, druzí nástroj k nastolení monopolu své moci.
Bylo proto zákonité, že ve své původní podobě mohla fungovat jen do té doby,
dokud vyhovovala všem svým členům. Ve chvíli, kdy se pro někoho stala přítěží,
musela být rozpuštěna nebo přeměněna.
Národní
fronta měla od svého vzniku mocenský monopol a představovala jakousi
všezastřešující organizaci, v jejímž rámci se „dělala skutečná politika“,
docházelo k mocenským i dalším střetům, přijímání zásadních rozhodnutí. Byl to
jeden za základních a určujících znaků politického systému, který byl dobově
nazván lidovou demokracií a dnes mu říkáme přesnějším termínem „řízená“ nebo „omezená
demokracie“. Zcela v něm totiž zmizela volná soutěž politických stran i idejí,
byla vytvořena přesná pravidla hry znemožňující vstup nových hráčů a existovala
i řada dalších omezení. Někteří vidí v „řízené demokracii“ předstupeň k
totalitě (či dokonce její zárodečnou formu), ale mezi Československem před a po
únoru 1948 byl skutečně výrazný rozdíl. Spíše lze říci, že „řízená demokracie“
otupila ve společnosti některé obranné reflexy a naopak ji navykla na řadu
omezení ve skutečné parlamentní demokracii nepřijatelných. Bylo tu však ještě
jedno nebezpečí - mocenský monopol Národní fronty vytvořený za všeobecného
souhlasu všech politických sil se mohl snadno změnit v mocenský monopol strany,
která by dokázala Národní frontu ovládnout.
První signály
takové možnosti přišly po volbách v květnu 1946, v nichž se komunisté stali v
českých zemích nejsilnější stranou. Ovládli řadu ministerstev a K. Gottwald se
stal předsedou vlády. Z hlediska dalšího vývoje měla mnohem větší význam
zásada, která sice nikde nebyla napsána, ale jíž využívali všichni bez rozdílu:
Každý ministr si mohl svůj úřad i podřízené složky obsadit lidmi, k nimž měl
důvěru, tedy v prvé řadě příslušníky své strany. To přineslo silnou politizaci
státní správy, která se dostala do vleku politických stran a umožnila
komunistům zcela ovládnout silová ministerstva, která měli od roku 1945
„propachtována“, podobně jako ostatní strany svá křesla. Spor o odvolání
velitelů SNB, který stál u zrodu vládní krize, byl pokusem nekomunistických
stran o změnu praxe trvající již více než dva roky. Tolik času potřebovaly k
tomu, aby pochopily, jaké nebezpečí tu s jejich souhlasem a aktivní pomocí
vzniklo.
Vedení KSČ
však bylo rozhodnuto přeměnit vládní krizi ve své politické vítězství a
nechtělo nic ponechat náhodě. Zatímco ostatní politické strany zůstávaly
pasivní, komunisté vytvořili čtyři komise - politickou (řídící), organizační,
propagační a výběrovou, jejímž úkolem bylo připravit jmenný návrh na doplnění
vlády o členy nekomunistických stran, kteří sympatizují s KSČ.
Už v sobotu,
tedy druhý den vládní krize, rozhodlo vedení KSČ o vytvoření ozbrojených
dělnických (či závodních a později Lidových) milicí, které měly v případě
potřeby umocnit tlak „lidových mas“ a především zabránit vystoupení armády,
kterou neměla KSČ na rozdíl od Bezpečnosti zcela pod kontrolou. Důležitou
součástí tlaku „zdola“ se stala činnost akčních výborů Národní fronty, v nichž
od počátku měli většinu komunisté a které se začaly měnit v orgány spojující
vedle politické také ústavní a výkonné funkce. Na některých místech převzaly
vedení závodů, úřadů a institucí, propouštěly zaměstnance, dávaly dokonce i
příkazy k domovním prohlídkám a zatýkání.
Mocenský boj
měl od počátku de facto jedinou podobu, kterou mu vtiskovala KSČ. Její členové
a stoupenci horečně pracovali na tom, aby se krize změnila v definitivní
porážku ostatních politických stran, které však zůstávaly v pasivitě a jejichž
vedení dál spoléhala na prezidenta E. Beneše, kterého svým nečekaným
rozhodnutím demisionovat dostalo do složité situace. Jejich cílem bylo, aby
prezident demisi nepřijal - právě to se stalo alfou i omegou dalšího vývoje,
protože přijetí demise znamenalo vítězství KSČ.
Vedení
komunistické strany si klíčovou úlohu prezidenta uvědomovalo od počátku krize,
a když večer 21. února hodnotilo vývoj událostí, dospělo k závěru, že vedení
nekomunistických politických stran jsou v defenzívě a na ústupu, který se jim
už jen ztěží podaří zastavit. A že tím posledním, kdo ještě stojí v cestě za
konečným vítězstvím komunistů, je prezident E. Beneš. Právě on se stal hned
druhý den krize v očích vedení KSČ hlavním a jediným skutečným protivníkem, na
kterého je třeba stále stupňovat tlak, aby nakonec i on byl přinucen ustoupit.
„Pátá
kolona“
Při zpětném
pohledu se může zdát, že národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté si
snad ani nemohli zvolit pro demisi svých ministrů méně vhodný čas. Na 23. únor
připadl Den Rudé armády a již několik dní před tímto datem přijela do Prahy
její delegace vedená gen. D. D. Leljušenkem, jedním z osvoboditelů Prahy, která
se účastnila řady akcí, na nichž se vzpomínalo úlohy SSSR při osvobození
Československa. Výročí se věnoval také tisk přinášející články o prospěšnosti
čs.-sovětského spojenectví a spolupráce. Na neděli 22. února byl svolán ustavující
sjezd Svazu československo-sovětského přátelství, kterého využil K. Gottwald k
útoku na všechny, jimž „je trnem v oku spojenectví se Sovětským svazem“ a kteří
„chtějí zvrátit zahraniční orientaci Československa“ a připravit mu „druhý
Mnichov“. Byla to velmi silná slova, tím spíše, že K. Gottwald uvedl i to, kdo
za tím stojí: Ministři, kteří podali demisi.
Ačkoliv
přítomní politikové nekomunistických stran zvažovali protestní odchod, nakonec
i oni hlasovali pro závěrečný manifest, v němž se mj. pravilo: „/.../ s rozhořčením odmítáme zjevné i
skryté pokusy porušit bratrské svazky našeho lidu se sovětskou zemí. Bezpečnost
republiky si žádá, aby se stalo přímo národním zákonem, že každé podlamování a
zlehčování našeho spojenectví se Sovětským svazem a naší slovanské zahraniční
politiky je vlastizradou a že má býti podle toho s jeho původci nakládáno.“
Průběh sjezdu potvrdil, že odpůrci komunistů jsou v hluboké defenzívě a nejsou
schopni ani projevit otevřený nesouhlas. Chyběla jim koncepce dalšího postupu i
schopnost improvizovat, tedy to, co bylo vlastní KSČ. Její vedení přesně
vědělo, čeho chce dosáhnout a dokázalo velmi rychle reagovat na vývoj situace.
Potvrdil to
také již dříve svolaný sjezd závodních rad, který se konal ve stejný den.
Komunisté ho původně chtěli využít k podpoře svých snah o další znárodňování a
jiné kroky orientující vývoj v republice ještě více k socialismu, v podmínkách
vládní krize se změnil v jakýsi test poměru sil. Klement Gottwald ve svém
vystoupení odsoudil „reakci“ a její „rozvratnické plány“ a jasně řekl, že jiné
řešení krize než přijetí demise a doplnění vlády není možné.
Z více než
dvaceti řečníků jen dva našli odvahu oponovat a z šesti tisíc přítomných
delegátů pouze deset nezvedlo ruku pro předem připravené rezoluce, přestože na
předchozí večer svolaly nekomunistické politické strany své delegáty a vyzvaly
je, aby hlasovali proti rezolucím připraveným komunisty. Někteří nakonec raději
ani nepřišli, ostatní se až na výjimky neodvážili projevit nesouhlas. I oni
nakonec hlasovali pro zlověstně znějící slova: „Jsme pevně odhodláni učinit rázný konec všem reakčním piklům,
spekulacím na pravicové puče, špionáži a jiným vlastizrádným rejdům. Nestrpíme
rozvratnictví a sabotáž ani ve vládě, ani v parlamentu.“
Bylo to další
velké vítězství KSČ, na jejíž stranu se postavilo Revoluční odborové hnutí.
Sjezd vyhlásil na úterý 24. února hodinovou manifestační stávku na podporu
přijetí demise ministrů a vytvoření nové vlády. Delegáti netušili, že již je
vlastně hotová - v sociální demokracii, lidové i národně socialistické straně
stejně jako u slovenských demokratů byli vytipováni lidé ochotní ke spolupráci.
Většina z nich spolupracovala s KSČ již dříve a někteří patřili mezi její
informátory, důvěrníky či přímo tajné členy. Tito lidé vytvářeli uvnitř
ostatních politických stran jakousi „pátou kolonu“, která měla za úkol nejen
informovat o dění uvnitř strany, ale také ji oslabovat vytvářením frakcí a ve
vhodné chvíli ovládnout její vedení.
Činnost
informátorů, důvěrníků a tajných členů řídil evidenční odbor ÚV KSČ, který byl
jakousi zpravodajskou centrálou - sbíhala se do ní nejen hlášení od
informátorů, ale také od komunistů pracujících ve zpravodajských složkách v
Bezpečnosti, armádě i na některých ministerstvech. Proto vedení KSČ mělo dokonalý
přehled o názorech představitelů nekomunistických stran, obsahu jednání jejich
nejvyšších orgánů, vlastnilo dokonce i kopie důležitých dokumentů. To mu
umožňovalo přijímat rozhodnutí adekvátní situaci a využívat získané informace
při osobních jednáních.
V neděli 22.
února již bylo vedení KSČ přesvědčeno o svém vítězství a začalo vedle „tlaku
zdola“ používat rovněž represivní opatření, která měla vývoj akcelerovat.
Záminkou bylo zadržení muže v budově Čs. rozhlasu, který měl podle pokynu škpt.
M. Teichmanna zjistit možnosti, jak by šlo rozhlas vyřadit z provozu. Jednalo
se patrně o provokaci, ale protože škpt. Teichmann byl členem branné a
bezpečnostní komise národně socialistické strany, získala KSČ důvod k
ostřejšímu postupu proti svému nejsilnějšímu protivníkovi. Ministr vnitra V.
Nosek zavedl plnou pohotovost všech útvarů Bezpečnosti, nařídil ochranu
veřejných budov a zařízení, stáhl do Prahy další útvary pohraničních pluků SNB
a především rozhodl o zatčení vytypovaných osob a provedení domovní prohlídky v
sekretariátech těch stran, jejich ministři podali demisi.
To je dostalo
do ještě větší pasivity a současně iniciovalo proces, s nímž vedoucí činitelé
nekomunistických politických stran nepočítali - jejich faktická nečinnost
vyvolala u části členů nejistotu a snahu pojistit se i pro jiný vývoj situace,
než jim byl spolu se žádostmi o zachování klidu stále slibován. Spolu s těmi,
kteří vycítili šanci na kariéru, začali přecházet na levicové pozice a
požadovat dohodu s komunisty či se o ní pokoušet. Někteří se stali členy
akčních výborů a mnohdy v nich dokonce vystupovali nekompromisněji než
komunisté.
Nejednotnost
mezi nekomunistickými politickými stranami se začala měnit i v nejednotnost
uvnitř těchto stran a ty se stávaly naprosto neakceschopnými. Tím spíše, že i
někteří jejich vedoucí funkcionáři začali hledat možnost skryté či otevřené
spolupráce s komunisty. Prezident E. Beneš se dostával do stále složitější
situace a marně vyzýval vedení nekomunistických politických stran k nějaké
aktivitě a akci. Již víme, že v neděli večer byl rozhodnut demisi přijmout, aby
splněním hlavního požadavku komunistů otupil jejich stupňující se tlak. Chtěl
tak vytvořit prostor pro další jednání a zachránit to, co se ještě zachránit
dalo. Ale i on se dostával do defenzívy a jako zkušený politik věděl, že jeho
manévrovací prostor se stále zužuje.
Nová
Národní fronta
Čtvrtý den
vládní krize byl podle názoru řady historiků klíčový, protože přinesl „rozbití pilíře“,
na němž bylo budováno poválečné Československo. Večer se v pražském Obecním
domě sešlo reprezentativní shromáždění funkcionářů politických stran,
společenských a zájmových organizací i kulturních osobností, na němž byl
ustaven Ústřední akční výbor Národní fronty. Vznikla tak de facto nová Národní
fronta, která o dva dny později přijala přívlastek „obrozená“, v níž měla KSČ
vedoucí úlohu. Představovala jakousi centrálu pro všechny akční výbory, které
iniciováním a prováděním čistek v místech i na pracovištích získávaly stále
větší moc, ač pro svou existenci a činnost neměly oporu v žádném právním
předpise. Právě tento „nedostatek“ mělo vytvoření Ústředního akčního výboru
Národní fronty „napravit“.
Na jednání v
Obecním domě se dostavila také delegace čs. armády vedená ministrem L.
Svobodou, která se přihlásila k ideji obrozené Národní fronty. Pokud někteří
funkcionáři nekomunistických politických stran snad opravdu kalkulovali s
možností využití armády proti sílícímu tlaku KSČ, po vystoupení L. Svobody
museli vědět, že jejich úvahy ztratily jakékoliv opodstatnění. Komunisté měli
na své straně nejen Bezpečnost, ale také velení armády a navíc milice, které se
změnily v ozbrojenou složku stojící výhradně na pozicích KSČ.
To umožnilo
jejímu vedení ještě nekompromisnější postoj. Začaly první větší vlny zatýkání,
na Slovensku došlo k protizákonnému obsazení pověřenectev řízených členy
Demokratické strany, které vystřídali komunisté, aktivizovali se bývalí
slovenští partyzáni, kteří pomohli odborářům navečer obsadit ústřední
sekretariát Demokratické strany. Tím byla její činnost zcela ochromena.
V pondělí
večer mohl dát K. Gottwald prezidentu E. Benešovi v podstatě ultimatum
sdělením, že už má všechny osobnosti vhodné k doplnění vlády a že k uklidnění
rozjitření situace by nejvíce prospělo podepsání demise. Prezident již věděl,
že nic jiného mu ani nezbývá - bylo mu zřejmé, že komunisté se již před ničím
nezastaví. Měl strach z možné občanské války či sovětského zásahu, a proto
požádal K. Gottwalda, aby nedošlo k žádnému násilí, což mu premiér slíbil.
Rozhodnutí
čekající na potvrzení
Za hlavní
událost úterý 24. února bývá považována manifestační hodinová generální stávka,
kterou zorganizovali pod vedením KSČ odboráři a závodní rady. Nenašel se nikdo,
kdo by se otevřeně postavil proti, stávkoval i ministr zahraničí J. Masaryk a
komunisté ji tak mohli vydávat za souhlas většiny pracujících se svou politikou
i navrhovaným řešením vládní krize. Šlo o další tlak na prezidenta E. Beneše,
který začal také dostávat stovky rezolucí z podniků, úřadů a institucí
požadujících přijetí demise a vyhrožujících časově neohraničenou generální
stávkou. To ukazovalo, že v případě otevřeného mocenského střetnutí se KSČ bude
moci opřít o velké závody a potvrdilo, že nekomunistické strany už zcela
ztratily vliv na vývoj situace.
Někteří
jejich ministři museli dokonce pod tlakem akčních výborů ze svých ministerstev
odejít nebo raději ani nepřišli do práce – ve skutečnosti tak opustili svá
křesla ještě dříve, než byla jejich demise přijata. Z úřadů však byli vyváděni
i další „reakcionáři“ a nenašel se nikdo, kdo by se odvážil protestovat.
Někteří souhlasili, jiní se báli, další měli existenční obavy. Začaly se šířit
nejistota a především strach, který měl být průvodním znakem nového režimu.
V úterý večer
se ještě prezident E. Beneš pokusil o nečekaný protitah, kterým K. Gottwalda
snad poprvé překvapil: Prohlásil, že se sám ujme jednání s vedením politických
stran o doplnění vlády. Patrně chtěl dát impuls národním socialistům, lidovcům,
sociálním demokratům i slovenským demokratům k nějaké akci, ale ve skutečnosti
jen akceleroval vývoj. Komunisté se už nehodlali nechat zatáhnout do nějakých
zdlouhavých jednání, jejich aktivita dosáhla vrcholu a hrozil odliv „revoluční
vlny“, proto vedení KSČ rozhodlo, že krize musí být vyřešena další den. Už od
rána měly přicházet na Hrad rezoluce kategoricky požadující přijetí demise a
současně začala být připravována mohutná manifestace na Václavském náměstí.
Pokud by prezident demisi nepřijal a nejmenoval novou vládu navrženou K.
Gottwaldem, měli se její účastníci vydat na Pražský hrad a tam projevit „vůli
lidu“. V jejich řadách mělo být i poprvé šest a půl tisíc ozbrojených
milicionářů.
Pokud E.
Beneš ještě věřil, že nekomunistické politické strany se vzchopí k nějaké akci,
mýlil se - ty byly v totálním rozkladu. Probíhaly domovní prohlídky jejich
krajských a okresních sekretariátů, výslechy funkcionářů i jejich zatčení,
uvnitř stran se vytvářely akční výbory Národní fronty, které je začínaly
„čistit od reakčníků“ a přebírat tiskové orgány, sílily hlasy odsuzující
ministry, kteří neuváženě podali demisi. Členská základna byla dezorientována a
bezradná. Nekomunistické politické strany přestaly v průběhu pěti únorových dnů
ve své původní podobě existovat - Demokratická strana se zcela rozpadla - a v
té nové či „obrozené“ již byly jiné. Jejich nová vedení, která se dostala k
moci nedemokratickou cestou, byla zcela ve vleku KSČ a přijala její vedoucí
úlohu. Vládní krize byla vlastně vyřešena, zbýval už jen podpis prezidenta E.
Beneše pod demisi a jmenovací dekrety nové vlády.
Aby
národ nebyl rozštěpen
Středa 25.
února, považovaná často za nejdůležitější den mocenského střetu, byla ve
skutečnosti jen epilogem a potvrzením toho, co se událo v předchozích dnech.
Prezident E. Beneš věděl, že jinou možnost, než přijetí demise a jmenování nové
vlády, nemá - jen tak ještě šlo zabránit otevřenému konfliktu mezi dokonale
organizovanými a akceschopnými komunisty a jejich sympatizanty na jedné a
totálně dezorientovanými členy nekomunistických politických stran na druhé
straně. Kdyby k tomu došlo, byl výsledek předem daný: KSČ měla na své straně
nejen ozbrojené mocenské nástroje jako Bezpečnost či milice, ale především
obrovskou podporu většiny pracujících, kteří věřili jejím slovům a slibům.
Proto nakonec
prezident nevystoupil v rozhlase, ačkoliv koncept měl už připravený: „Jsou zjevy, které ukazují, jak se tvoří v
národě dva proti sobě stojící tábory. Mojí povinností je pracovat, aby národ
rozštěpen nebyl. /.../ Nedovolme nikdy, aby se národ ve svém politickém boji
rozpoltil na dvě nesmiřitelně bojující části nebo polovice. /.../ Vidím řešení
krize jen na základě parlamentní demokracie... Nejde o osoby, jde o věc. /.../“
Nelze říci,
jak by byla jeho slova pochopena, žádná „kdyby“ v historii opravdu neplatí.
Prezident měl na stole téměř pět a půl tisíce telegramů a rezolucí požadujících
přijetí demise a jmenování nové vlády a jen sto padesát s opačným stanoviskem.
Zůstal sám, bez jakékoliv podpory, protože ti, kteří krizi vyvolali, nechali
její řešení pouze na něm. Podali demisi a žádali, aby ji nepřijal. Mohl také
podat demisi, ale odpovědnosti by se tím nezbavil. A nedělal si iluze, že
vedení KSČ by si s tím nedokázalo poradit.
Když za ním
poprvé před polednem přišel K. Gottwald s návrhem na složení nové vlády,
pokusil se připomenout svůj návrh, aby nová vláda ještě před svým jmenováním
předstoupila před parlament a získala jeho důvěru. Sám ale věděl, že by šlo o
postup, který nemá oporu v ústavě a K. Gottwald to také odmítl.
Odpoledne se
na Václavském náměstí sešlo na dvě stě tisíc lidí na demonstraci, která byla
dokonale organizována. Dole Na můstku stál nákladní automobil představující
improvizovanou tribunu, z jehož korby měl K. Gottwald buď oznámit přijetí
demise a jmenování nové vlády, nebo vydat pokyn k „tažení“ na Pražský hrad.
Zatímco
Václavské náměstí bylo patřičně „rozehříváno“, vyšel od budovy Vysokého učení
technického na Karlově náměstí demonstrační pochod vysokoškoláků. Státní
bezpečnost o něm věděla s předstihem a bylo ji známo i to, že se ho nezúčastní
žádný z vedoucích činitelů nekomunistických politických stran. Proč, to věděli
jen oni. Průvod asi pěti tisíc lidí mířící na Hrad podpořit prezidenta E.
Beneše byl postupně rozehnán příslušníky
SNB a milicionáři. Tvrdý a nekompromisní postup proti studentům ukazoval, že
komunisté si již jsou naprosto jisti svým vítězstvím a ztrácejí veškeré
zábrany: Když před dvěma dny uspořádali národně socialističtí vysokoškoláci
demonstraci na podporu prezidenta - zúčastnilo se jí na osm tisíc lidí -
Bezpečnost jejich průvod jen „monitorovala“ do chvíle, než se na její výzvy
rozešel. Jiný byl i postup prezidenta E. Beneše: V pondělí pětičlennou delegaci
vysokoškoláků přijal, ve středu to odmítl.
Dvě
demonstrace pražských vysokoškolských studentů byly v oněch šesti únorových
dnech, které rozhodly o osudech Československa na dlouhá čtyři desetiletí,
vlastně jedinými masovějšími projevy nesouhlasu s postupem komunistů během
vládní krize. Staly se však jen jakýmsi „výkřikem do tmy“, protože zůstaly
osamoceným symbolem odporu proti nastupující totalitě, který už nemohl nic
změnit. Ti, kteří měli jít v jejich čele, již raději přemýšleli o emigraci nebo
o tom, jak se s vítěznými komunisty domluvit.
Okolo páté
zazněla na Václavském náměstí známá slova K. Gottwalda o tom, že se právě
vrátil z Hradu od pana prezidenta, který všechny jeho návrhy na doplnění vlády
přijal. Vypukl jásot a velké oslavy „únorového vítězství“, které většina
považovala za své. Již zakrátko se měli přesvědčit, jak moc se mýlili.
Hledání
viníků
Politickou
moc získala KSČ v únoru 1948 ještě dříve, než prezident přijal demisi a
jmenoval novou vládu. Pokud se podíváme na únor zpětně, nemůžeme nevidět, že
byl skutečně popřením demokracie, protože z rozhodování byly vyloučeny ústavní
orgány, především Ústavodárné národní shromáždění, které se po celou dobu
vládní krize nesešlo. Mimo však zůstala i Národní fronta, jeden z hlavních
pilířů poválečného Československa a základ jejího politického systému - KSČ
její původní podobu svým postupem rozbila a
vytvořila novou pod svým dominantním vlivem a vedením. Demokratický
systém, který byl „omezen“ již od dubna 1945, nahradil totalitní systém
stalinského typu se všemi jeho průvodními znaky. Nešlo jen o politické represe,
znamenající likvidaci celých sociálních vrstev, ale i celkové ovzduší strachu,
nejistot a vynucené přetvářky, militarizaci ekonomiky vyvolávající její stále
větší zaostávání projevující se nízkou životní úrovní a v neposlední řadě
dlouhodobou izolaci od demokratického světa.
Zbývá
poslední, často kladená otázka, na níž se stále marně hledá jednoznačná
odpověď: Kdo mohl za to, že KSČ tak snadno získala absolutní moc. Nejčastěji
bývá obviňován prezident E. Beneš, který prý podobně jako v období Mnichova kapituloval
před nacistickým Německem, ustoupil i v únoru 1948 před komunisty. Je to značně
zjednodušující pohled, který je v jistém smyslu „dědictvím“ únorových dnů: Jeho
základem je přesvědčení, že prezident si s krizí měl poradit sám, bez pomoci
těch, kteří jí vyvolali, ač na ni nebyli připraveni. Udělali osudový krok,
který už nešlo vzít zpět, ačkoliv jim o nic jiného nakonec nešlo. Jen pro to
sami nebyli ochotni cokoliv udělat a vše odkládali až na „potom“, až jim cestu
zpět „umete“ někdo jiný. Ale už od antiky víme, že nejde vstoupit dvakrát do
stejné řeky.
Pokud únor
1948 zůstává v něčem aktuální, pak především v poznání, že jakékoliv omezování
demokracie vytváří prostor pro ty, jejichž cílem je její totální destrukce.
Hlavní použitá
literatura k dalšímu studiu:
·
Československo a Marshallův plán. Sborník dokumentů. Sešity Ústavu
pro soudobé dějiny AV ČR. Praha, ÚSD AV ČR 1992
·
DRTINA,
Prokop: Československo, můj osud.
Kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 2, kniha 2, Rok 1947-únor 1948.
Praha, Melantrich 1992
·
HANZLÍK,
František: Únor 1948 výsledek nerovného
zápasu. Praha, Prewon 1997
·
KAPLAN,
Karel: Nekrvavá revoluce. Praha,
Mladá fronta 1993
·
KAPLAN,
Karel: Pět kapitol o únoru. Brno,
Doplněk – ÚSD AV ČR 1997
·
KAPLAN,
Karel: Poslední rok prezidenta.
Edvard Beneš v roce 1948. Praha, ÚSD AV ČR 1993
·
KOCIAN,
Jiří: Československá strana národně
socialistická v letech 1945-1948. Organizace, program, politika. Brno,
Doplněk 2002
·
LAUŠMAN,
Bohumil: Kdo byl vinen? Vídeň,
Laušman 1953
·
RIPKA,
Hubert: Únorová tragédie. Brno,
Atlantis 1995
·
SMUTNÝ,
Jaromír: Svědectví prezidentova kancléře.
Praha, Mladá fronta 1996
·
VEBER,
Václav: Osudné únorové dny 1948.
Praha, NLN 2008