VZNIK
PRVNÍ REPUBLIKY
Vladimír SRB
ARC – VŠPSV Kolín
Konferenci
k historickým výročím 20. století, jejichž letopočet končí číslovkou 8,
není jistě možné zahájit jinak, než vzpomínkou na rok 1918. Proto se první dva
dnešní příspěvky věnují právě tomuto pro nás tak výraznému roku, v jehož
závěrečné čtvrtině vznikl náš první samostatný demokratický stát a zrodila se
éra, na kterou dnes s nostalgií vzpomínají nejen její pamětníci, ale
oslavují ji i ti, kteří se narodili o desítky let po jejím zániku. Čím to je,
že období od října 1918 do září 1938 je pokládáno za zlatá léta/1/ našeho historického vývoje? Proč se stále obracíme
k roku 1918 jako k datu, kdy se splnil sen desítek generací našich
předků? Z jakého důvodu se stále s úctou a pokorou vracíme
k osobnostem, které v roce 1918 stvořily Československo a vedly tento
stát po příštích dvacet let?
Československo přišlo na svět 28. října 1918. Nevzniklo však
náhle, nečekaně, bez příprav, chaoticky nebo jen jako důsledek rozmarů či
nezdarů velkých mezinárodně politických aktérů. Jeho zrod se systematicky
připravoval po celé období do té doby nejbrutálnějšího a nejničivějšího
válečného konfliktu, 1. světové války. Právě její vypuknutí poskytlo naší
národní politické elitě příležitost radikálně změnit svůj postoj
k vládnoucí dynastii. Téměř všichni politici, zastupující české země
v centrálních institucích rakousko – uherské monarchie, se odklonili od
své dosavadní loajality vůči centralizovanému habsburskému státu. Rok 1914
otevřel cestu k diskusím o nové podobě státoprávního uspořádání. Tyto
diskuse vyvrcholily přibližně v polovině válečného konfliktu převahou úvah
o spojení historických českých zemí a Slovenska v nový demokratický a
svobodný stát.
Prvním uceleným konceptem poválečného státoprávního
uspořádání byl návrh českého mladočeského politika a právníka Karla Kramáře
tzv. Ústavy Slovanské říše. Kramář v tomto svém návrhu představil spojení
všech slovanských národů Evropy do jednoho federativního soustátí, monarchie,
kde by přirozeným říšským panovnickým rodem byla vládnoucí dynastie nejsilnějšího slovanského národa, Ruska.
Ruský car by se tak stal i českým, slovenským či polským monarchou. Hlavním
zákonodárným sborem se měla stát „Říšská Duma“ a druhou parlamentní komorou pak
„Říšská Rada“./2/ V obou komorách měli mít zástupci ruské části modelované
říše nadpoloviční většinu zástupců. České království měly tvořit Čechy, Morava,
Slezsko, Kladsko, Slovensko a území Saska, kde žili lužičtí Srbové.
Návrh na vytvoření Slovanské říše však
nebyl příliš realistický. V českých zemích sice ještě částečně přežívalo
uctívání ruského vzoru, ale od dob Karla Havlíčka Borovského a od poloviny 19.
století sílil v českém prostředí odpor vůči ruské vnitřní totalitní
politice. Zapojením českých zemí do Slovanské říše, kde by prestižní exekutivní
kompetence/3/ patřily do rukou ruského cara, by tak došlo jen k výměně
nenáviděného vídeňského mocenského centra za moskevské. Koncept Slovanské říše
přirozeně ztratil svou váhu po pádu cara začátkem roku 1917.
Začátkem roku 1918 již bylo evidentní,
že pokud skutečně dojde na konci války k zániku habsburské monarchie,
vznikne na našem území československý stát. Domnívám se, že pro světové
mocnosti byla nejpádnějším přijatelným argumentem československé opozice
usilující o vznik nového státu činnost československých legií./4/ Češi a
Slováci na západní, jižní a východní frontě prokázali, že za svůj dosud
neexistující stát bojují nejenom na základě rozkazů velitelů, ale i svým
srdcem. Z pohledu teorie mezinárodních vztahů byla válka pro bojující
Čechy a Slováky válkou spravedlivou, konfliktem, který může jejich národům
přinést plnou politickou svobodu. Možný neúspěch by byl počátkem dalšího teroru
ze strany habsburské moci a vedl by zřejmě k odchodu minimálně stejného
procentuálního počtu obyvatel do emigrace jako po roce 1621. Jasná politická a
vojenská podpora zemím Dohody tak přinesla výsledek pro Čechy a Slováky do té
doby nevídaný – oba národy se poprvé ve své novověké historii ocitly na straně
vítězů velkého válečného konfliktu, po jehož skončení se dělila moc ve světě.
Další dělbě světové moci ve 20. století již naše oba národy pouze přihlížely, a
to bez ohledu na to, že i například v roce 1945 jsme byli formálně na
straně vítězů.
Rok 1918 přinesl i zajímavý
vnitropolitický konsenzus. Všechny české politické směry se spojily do jednoho
orgánu, Národního výboru československého, který usiloval o jediný cíl – státní
převrat vedoucí ke státní samostatnosti. I tato skutečnost je v dějinách
dvacátého století na našem území ojedinělá. Přestože obdobná souborná hnutí
vznikala i při příležitosti dalších převratů (především Česká národní rada
v roce 1945, Občanské fórum v listopadu 1989), nikdy nedosáhla takové
míry jednoty jako Národní výbor československý roku 1918. Za zmínku v této
souvislosti stojí i maximální možná podpora ze strany zvolených orgánů
samosprávy, zejména starostů českých měst a obcí. Právě starostové byli
v centru národního hnutí a kolem nich se formovaly místní národní výbory.
Mnohdy se starostové větších měst podíleli i na odstraňování negativních
válečných projevů, zejména na řešení zásobovacích problémů./5/ Zapojení
představitelů místních samospráv přispělo – vedle jiných faktorů – následně
v říjnu 1918 ke klidnému průběhu státního převratu a k úspěšnému
nastartování samostatného vývoje Československa.
Nejviditelnější činnost v úsilí o
vznik nového státu vyvíjeli zástupci zahraničního odboje na čele s T. G.
Masarykem, M. R. Štefánikem a Edvardem Benešem. Každá z těchto osobností
přispěla svým nenapodobitelným způsobem a všichni tři muži vložili do práce pro
národní stát maximum svých dovedností. Milan Rastislav Štefánik žil v zahraničí
nejdéle a byl to právě on, kdo jako první využil svých kontaktů mezi diplomaty,
politiky i tajnými službami Francie/6/ ve prospěch propagace plánovaného
státního útvaru. Edvard Beneš i přes svůj nízký věk předvedl vynikající
diplomatické schopnosti a T. G. Masaryk zaštítil celou činnost svojí autoritou
univerzitního profesora. Zahraniční odboj usiloval o nejdůležitější součást
snah o vznik samostatného státu – o uznání ze strany světových velmocí. Bez
tohoto uznání by Československo vzniknout nemohlo.
Sám Masaryk je ukázkovým příkladem proměnlivosti nálad českého
obyvatelstva. Snad žádný jiný český občan nebyl tak neoblíbenou, nepopulární a
zavrhovanou osobností jako právě T. G. Masaryk v době tzv. hilsneriády. Po
několika letech od hilsneriády se z něj stal uznávaný leader zahraničního
odboje a následně osobnost otitulovaná nejen přídomkem „Prezident –
Osvoboditel“, ale těšící se i takové neformální popularitě, která byla dosud
v českém prostředí vyhrazená jen nejpopulárnějších autoritativním vládcům.
Dnem vzniku samostatného
československého státu se stal 28. říjen 1918. V tento den vydal Národní
výbor československý svůj první dokument s platností zákona, tzv. Rašínův
zákon. Nejen pro právníky, ale i pro politické vědce je tento dokument nesmírně
zajímavým textem, který rovněž nemá v našich dějinách obdoby. Obsahuje
pouze pět článků, které však v danou chvíli zcela splnily svůj účel.
Z tohoto zákona se dozvídáme, že vznikl samostatný stát, kdo přebírá
nejvyšší moc ve státě a především, že všechny dosavadní zákony obecného
charakteru zůstávají v platnosti. Rašínův
zákon je nejstručnějším, ale zároveň nejvýstižnějším zákonem v našich
dějinách./7/
Ještě v roce 1918 byla přijata prozatímní československá
ústava, která však již jasně definovala Československo jako republiku/8/,
demokratický stát s parlamentním a pluralitním stranicko – politickým
systémem. Takových států bylo v tehdejší Evropě pouze několik.
Československo dokonce patřilo definováním některých práv a svobod mezi
vrcholných deset demokratických států světa. Zejména zavedení plného
všeobecného volebního práva (i pro ženy), zajištění zastoupení reprezentace
národnostních menšin nejen mezi parlamentními, ale i mezi vládními politickými
subjekty či absolutní a ničím neomezená stranická soutěž bez jakékoliv
omezovací klauzule pro získání parlamentních mandátů byly politické
vymoženosti, kterými se nemohly pochlubit ani státy, které pokládáme za vzory
demokracie (např. Velká Británie, Spojené státy americké, Švýcarsko)./9/ S
absolutizací politických svobod dnes můžeme, samozřejmě, polemizovat, zejména
proto, že dnes již stejné pojetí politických svobod na našem území neexistuje.
Nezcizitelnost politických práv a svobod však k Československu let 1918 –
1938 nezpochybnitelně patří, a to se všemi klady i zápory. Na straně záporů lze
například vidět volné působení takových stranicko – politických subjektů,
jejichž politický program a političtí reprezentanti explicitně vyjadřovali
úmysl destruovat demokratický systém a odstranit zmíněné politické svobody –
takovými subjekty byly především Komunistická strana Československa a Národní
obec fašistická.
Nejvýznamnějším ústavním dokumentem 1.
ČSR byla Ústavní listina Republiky československé z 29. února 1920. Tato
první československá ústava byla inspirována zejména francouzským vzorem, kde
hlavní roli v politickém systému plní dvoukomorový parlament. Zajímavé
bylo nepochybně postavení prezidenta republiky jako individuální hlavy státu.
Z textu ústavy vyplývalo spíše reprezentativní postavení typické pro
evropské parlamentní demokracie. První prezident Tomáš G. Masaryk však vložil
do úřadu prezidenta tolik neformálních kompetencí, že je s nimi dodnes
spojena hlava českého státu./10/ Od Masaryka je hlava státu nadána takovou
autoritou, která se téměř shoduje s autoritou evropských monarchů. Naši
prezidenti využívali a využívají těchto neformálních kompetencí důsledně, ať
již šlo o prezidenta Masaryka či o první dva české prezidenty Havla a Klause.
Československo bylo mnohonárodnostním
státem. Vedle Čechů a Slováků zde žilo asi 23% obyvatel německé národnosti,
dále pak Maďaři, Židé a další etnika. Mezinárodně – politický argument
československých elit, že ČSR je novým národním státem, podpořila teorie
jednoho československého národa, tzv. idea čechoslovakismu.
Tato myšlenka byla v následujících desetiletích ostře kritizována,
domnívám se však, že v danou chvíli šlo nejen o účelový argument, ale
rovněž o teorii postavenou na racionálních a reálných podkladech. Od ideje
čechoslovakismu se upustilo až v době, kdy se jasně ukázalo, že slovenská
společnost pokročila směrem k vlastní politické identitě a že národní
politická kultura slovenská se v mnohém odlišuje od politické kultury
české. Slovenská politická reprezentace se k novému československému státu
přihlásila 30. října 1918 Deklarací slovenského národa (tzv. Martinskou
deklarací), kde se mj. uvádí, že dosavadní maďarská vláda byla vládou
utlačovatelskou a politici se přihlásili k jednotnému československému
politickému národu.
Idea jednotného národa má své limity
zejména díky odlišnostem v již zmíněných politických kulturách. Přední
český sociolog Emanuel Chalupný napsal v roce 1932 práci s názvem Národní filosofie československá, kde se
pokusil popsat národní mentalitu Čechů a Slováků. Jeden z hlavních rozdílů
vidí v míře lidovosti a demokratičnosti obou národů. Na základě svého
výzkumu i prací jiných teoretiků souhlasí s tvrzením Alberta Pražáka, že „Slováci milovali prestiž, nimbus, tradici –
aristokrat byl jim vždy něco víc než člověk z lidu, kněz víc než
inteligent – laik, potřebovali prostě jakousi společenskou odstupňovanost,
jakousi hierarchii moci, tajemna, slávy.“/11/ Češi jsou podle Chalupného
více zastánci rovnostářství, lidovosti, avšak česká povaha je ovlivněna
dlouhodobým působením sousedství s německým národem, slovenská povaha pak
soužití s národem maďarským. Hornatější a tím uzavřenější ráz slovenské
krajiny má vliv i na uzavřenost, setrvačnost a pasivitu Slováků. Chalupný viděl
budoucnost jednotného československého národa pozitivně, pokud by měl český i
slovenský národ čas na vybudování společných tradic, hodnot a povahových rysů.
Československo však šanci na vybudování
společného politického prostoru nedostalo. V roce 1938 zanikl nejprve
československý politický systém a o pár měsíců později i samotný československý
stát. V roce 1918 nevznikl idylický bezchybný stát. Politici nedokázali
řešit, obdobně jako dnes, desítky pro stát důležitých úkolů, objevovaly se
typické příklady politické korupce, klientelismu, negativních důsledků vlád
stranických sekretariátů. Československo rovněž nebylo žádným hospodářským
tygrem Evropy, například ani jediná československá banka neexpandovala na území
jiných států. V roce 1918 však vznikl stát, jehož vláda byla poprvé
v dějinách Čechů a Slováků vládou demokratickou. Československo bylo
prvním státem na našem území, kde si zakladatelé státu pečlivě uvědomovali
význam získání suverenity. Již v prvním provolání Národního výboru československého
je zmiňována odpovědnost všech obyvatel za budoucnost: „Lide československý! Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku
jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů. /…/ Buď si
stále vědom, že jsi občanem českého státu nejen se všemi právy, nýbrž i
povinnostmi.“/12/ A právě v chápaní demokratického státu a
demokratické politiky jako neustálého procesu, který utvářejí nejen politici,
ale zejména všichni občané státu, vidím největší klad existence 1. ČSR.
V chápání principů demokratického státu dnes a po roce 1918 je právě
v tomto ohledu největší rozdíl. Málokdo dnes chápe, že demokracii
neutvářejí politici, ale celá společnost. Dovolím si proto závěrem použít citát
ze slavného Čapkova díla Zóon politikon z roku 1932: „Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom
byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme
toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje
naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem
velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my.“/13/
Poznámky:
[1] Pojem zlatá léta se dostal i do podtitulu názvu prvního dílu odborné
monografie Zdeňka KÁRNÍKA: České země
v éře První republiky (1918 – 1938). Díl první – Vznik, budování a
zlatá léta republiky (1918 – 1929). Praha, Libri 2003.
2 GALANDAUER, Jan: Vznik Československé republiky 1918.
Praha, Svoboda 1988, s. 244.
3 Car by byl například velitelem
ozbrojených sil, jmenoval by vládu a další vyšší státní úředníky.
4 Význam legií je tak výrazný, že je
mu na konferenci věnován samostatný příspěvek.
5 Například v Kolíně byly již
těsně před koncem války prostřednictvím Národního výboru distribuovány
potraviny zabavené na nádraží z vlaků směřujících na fronty.
6 Štefánik plnil pro francouzskou
vládu zvláštní „diplomatické“ úkoly v rámci svých badatelských cest po
celém světě již před 1. světovou válkou.
7 Je zajímavé, že jak Rašínův zákon,
tak zákon o zániku ČSFR z roku 1992 má pět článků.
8 Někteří tvůrci Československa navrhovali,
aby Československo bylo monarchií, například M. R. Štefánik prosazoval buď
monarchii či silnou roli prezidenta.
9 Zejména volební právo žen bylo ve
všech jmenovaných státech zavedeno až několik let či dokonce desetiletí po ČSR.
10 Již méně pak státu slovenského, kde
naopak první slovenští prezidenti po roce 1993 spíše neformální autoritu
ztrácejí, a to i přes plebiscitní formu volby.
11 CHALUPNÝ, Emanuel: Národní filosofie československá. Praha
(vlastním nákladem) 1932, s. 220.
12 GALANDAUER, Jan: c.d., 315.
13 ČAPEK, Karel: O věcech obecných čili Zóon politikon. Praha, ČS 1991, s. 88.