SOCIETAS - časopis pro politické a společenské vědy

SOCIETAS – časopis pro politické a společenské vědy, 1/ 2004

POLITIKA ZÍTŘKA ANEB ČESKÁ DEMOKRACIE NA ROZCESTÍ

Jan KUBÁČEK

předseda Politologického sdružení POLIS Praha

Úvod

Právě v těchto dnech dochází ke konečnému formulování obsahu programového prohlášení nově jmenované vlády České republiky. Bohužel ani tento vládní kabinet nepředstoupí před Poslaneckou sněmovnu a potažmo i před širokou veřejnost s vizí, která by adekvátně reagovala na současné výzvy a možná budoucí rizika, před kterými stojí současné moderní demokracie – včetně České republiky a jejího občanstva.

Toto troufalé opomíjení, kterého se dnešní političtí representanti dopouští, není pisateli těchto řádků vůbec lhostejné. Tím, že se takovýmto lehkovážným způsobem připravujeme o jedinečnou příležitost včasně a preventivně reagovat na vznikající problémy, ztrácíme i možnost výrazně ovlivnit výslednou kvalitu našeho života v budoucnu. Soudobá politická elita, umně používající „únikovou„ taktiku pštrosa, který se raději před hrozícím nebezpečím schová, v naději, že pokud ohrožení neuvidí, pak žádné ani neexistuje, se stává přítěží plnohodnotné obhajobě zájmů české společnosti a budování její budoucí prosperity.

Avšak i přes tato úvodní pesimistická slova stále ještě věřím, že dojde k razantnímu přehodnocení dosavadního zaslepeného přístupu a nastane tak žádoucí přeorientování priorit země směrem k cílům, v podobě hodnotné budoucnosti a kvalitní konkurence vůči mezinárodnímu prostředí. A právě tímto textem bych chtěl rovněž, alespoň trochu napomoci ke snazší orientaci v „krajině“ priorit a potenciálních možností rozvoje.

Nejprve se pokusím předestřít aktuální vývoj a případná rizika, která se před námi objevují, přičemž se nechci omezovat na pouhý strohý seznam hrozeb, nýbrž se rovněž snažím nalézt a nabídnout k diskusi i vhodné strategie a možná řešení, která by mohla přispět k positivnímu vyznění probíhajících změn a novot.

Zastávám názor, že konečnou podobu a charakter politického systému formuje z převážné části chování, dosavadní empirie a očekávání jeho aktérů - občanů. Z tohoto důvodu, se během své studie vědomě soustřeďuji především na psychologické rozměry problémů. Na problémy, které dnes v české společnosti pociťujeme, či které se, alespoň podle mne, mohou v blízké budoucnosti v plné intenzitě projevit a přímo tak ovlivňovat naše životy a úroveň správy věcí veřejných.

V čase změn

Česká „post-sametová“ demokracie a my, její současníci, jsme se ocitli ve velmi specifické situaci. Ještě stále jsme vybaveni poměrně nedávnou a doposud uvnitř nás silně zakořeněnou zkušeností s dožíváním autoritativního systému byrokratického socialismu, který v nás zanechal podvědomou nedůvěru v aktivní ovlivňování a spoluvytváření našeho politického „přítomna“ (a nutno dodat, že nová „porevoluční“ politická elita se také nijak rozhodně nepokoušela tento všeobecně vžitý pocit vykořenit, či alespoň neutralizovat). Jednoznačná orientace a bezvýhradná víra pouze v sebe sama a v možnost něčeho dosáhnout jen skrze udržování „rodinného korporativismu“[1] - tak rozšířená v dobách normalizace - je jen pozvolna nahrazována respektem a důvěrou ve veřejný sektor, občanskou angažovanost a oficiální instituce. Doposud ne plně stabilizovaná post-komunistická společnost, pro kterou stále není zcela přirozené využívat všech existujících instrumentů, jež ji svobodné prostředí nabízí ke kontrole státní moci a k plnoprávnému postavení vůči svým voleným „vládcům“, se ještě navíc musí potýkat s aktuálním nebezpečím eroze a rozmělňování těchto teprve postupně se etablujících „institutů svobody a práva“ (pramenícím z novodobého procesu globalizace).

Do tohoto neukončeného procesu „psychické“ transformace vstupuje celá řada nových momentů a prožitků získaných z působení v rámci otevřeného politického a ekonomického mezinárodního prostředí. Umělá strnulost a ospalá izolovanost z dob autoritativního režimu[2] byla náhle vystřídána boomem moci trhu a rychlým rozvojem moderních technologií. Ubíjející uzavřenost nahradila neomezená a mnohdy i dravá otevřenost a flexibilita. S nově nabitou svobodou přišlo netušené množství příležitostí, rovněž však i mnoho povinností, nástrah a s toho plynoucí větší míry odpovědnosti za svůj život. Veřejnost do té doby přivyklá relativnímu klidu a striktně vymezenému modus vivendis s autoritativní vládou byla nucena se velmi rychle a bez cizí pomoci adaptovat požadavkům konce XX. století.

Ideje a technologie, které se vyvíjely a byly průběžně v čase několika desetiletí přijímány obyvatelstvem západního světa, musela česká společnost absorbovat během několika málo let. Tento náhlý obrat v životních návycích, pracovních požadavcích, právech a tím i povinnostech, nejen že potvrdil velkou míru flexibility a kreativity české společnosti, to když ji umožnil poměrně rychlý návrat do hlavního proudu světového modernizačního dění, ale u řady obyvatel vyvolal i šok z velké překotnosti změn. Razantnost a hloubka proměny hodnot a norem chování jen posílila, z „otevřeného“ světa (již dlouho ovlivňovaného procesem globalizace) přišlý, intenzivní pocit nepoužitelnosti vlastní zkušenosti, kdy lidský jedinec už nestačí reagovat na všudypřítomnou rychlou modifikaci světa. Většina věcí, které se naučil a zjistil v průběhu zrání, je už ve středním věku dávno pasé a neplatí.

Vedle handicapu vyplývajícího z minimální validity vlastní prožité empirie z předchozího nesvobodného režimu stál před českým národem další nelehký úkol - nutnost nalézt vlastní autonomní pozici vůči okolnímu světu. Praha se musela vypořádat z dlouholetým dědictvím bipolárního vnímání světa a z dlouhodobou absencí vlastní suverénní zahraniční politiky. Po počátečním „revolučním“ přihlášení se k evropské identitě, symbolizovaném sloganem „Zpátky do Evropy“ přišla náročná a pracná etapa sebedefinování, hledání vlastní osobité role, formulování zájmů země a nové posice na neklidném mezinárodním poli.

Tuto cestu nastoupila i česká společnost. Ve stopách rozhodnutí svých státních institucí přijala a s novou zahraničněpolitickou rolí své země se začala postupně sžívat, ať v podobě začlenění se do organizace KBSE (resp. OBSE), Rady Evropy, OECD, NATO, či v době nedávné, se členstvím v Evropské unii. Právě změna nejnovější, spojená se vstupem do mezinárodního společenství značně rozvinutého a organizačně sofistikovaného, se stala zatím asi nejvýraznější výzvou české mentalitě[3].

Od momentu vstupu do tohoto mezistátního klubu se proměňuje v různé míře a kvalitě, dané odlišnou intenzitou kontaktů každého z nás s tímto prostředím, naše vnímání sousedství. Opouštíme, ať přirozeně či z podstaty věci, zakotvenou představu, že sousedství je ztotožňováno výhradně s bezprostředním okolím, a to ještě pouze s některým, vůči nám přátelským. Nyní budeme „nuceni“ (dělo se tak už v době vyjednávání vstupu, avšak tuto skutečnost si uvědomovali spíše jen lidé s tímto procesem přímo spojení, neměla tedy takovou relevanci pro širokou veřejnost) přijmout za rovnocenné partnery České republiky, jak země a národy s námi přímo sousedící, tak i státy našemu regionu vzdálenější. V permanentních politických jednáních už nebude rozdílu mezi Polskem či Portugalskem; Rakouskem nebo Estonskem.

Od přičlenění již nejsme ryze středoevropskou zemí, nýbrž získáváme skrze naši účast v této skupině a naše emisary v jednotlivých orgánech Unie potřebu řešit vztahy nejen s USA, ale i se státy Asie, Afriky aj.. I Praha nyní bude muset nalézat vlastní odpovědi na problémy třetího světa a události celosvětového významu.

Neboli naše tradiční představa o zájmech a chování sousedů bude muset ustoupit mnohem širšímu, kosmopolitnějšímu a více variabilnímu, tím i náročnějšímu pojetí, které již bere v potaz flexibilnější a pestřejší pohnutky rozrostlé skupiny našich partnerů[4]. S touto proměnou v chápání sousedství přichází na řadu i velmi zásadní uvědomění si vlastní jedinečnosti a originality českých přínosů Evropě. Už nyní jsme svědky prvních debat, vedených nejen v domácím prostředí, o tom co je české, co jsme dali, dáváme a do budoucna chceme dávat světu, o tom co je pro nás nenahraditelné, nám vlastní a co naopak jsme ochotni obětovat. A do budoucna lze očekávat, že těchto iniciativ bude ještě přibývat.

Postupné sžívání se s dvěmi rovinami entit – evropskou a národní je velkou výzvou pro českou „post-transformační“ společnost. Jistá unavenost z mnoha rychlých změn může vyvolat pocit ohrožení, obav a celkové dezorientace, avšak zároveň se může členství v této exkluzivní skupině bohatých a vlivných zemí ukázat jako velmi positivní stimul pro národní sebevědomí a aktivitu, jde pouze o to, jak tuto příležitost naše domácí elity uchopí a využijí.

Tímto základním výčtem jsem se pokusil obsáhnout aktuální stav „psychické výbavy“ české veřejnosti, s níž mnohdy reaguje a čelí současným potenciálním hrozbám a objevujícím se novým fenoménům.

Hrozí nám kolaps rozhodování ?

Odbornost či representativita ?

Kvalita našeho bytí se přímo odvíjí od stavu spravování věcí veřejných, současná politická správa se však postupně ocitá v patové situaci. Přestává se jí dostávat podpory, respektu a především osob, které by se na ni chtěly aktivně a positivně podílet. Politické strany přestávají plnit tradiční funkci spojovatele zájmů. Neumí, často ani nechtějí pojmenovat a řešit opravdové problémy. Nedokáží formulovat vlastní programy a politické vize, natož vysvětlit a vyargumentovat své jednání. Hlavně však selhávají na poli výběru, kultivace a výchovy nových politických elit. Naopak se stále více a častěji soustřeďují na operativní záležitosti, na pouhou údržbu moci a na technologii vládnutí. Politika se začíná podobat jakési stínohře, která pouze předstírá, napodobuje a zaobírá se sama sebou. Sledují se výhradně efekty, informaci či argument zastiňuje dojem.

Politické strany se téměř hermeticky uzavírají do sebe, avšak nestávají se elitními kluby. Nenabírají „mladou krev“, do jejich řad vstupují jen osvědčení, kariérním řádem interních aparátů a uzavřených skupin značně „omletí“ straníci. Právě praktikování principu „vysezení si“ politické kariéry napomáhá celkové sterilitě a odtrženosti jednotlivých programů a vizí od reálné situace.

Politická elita dává najevo, že ji občan zajímá jen jako nástroj její sebereprodukce. Politika se stále více odcizuje, a tak ji široká veřejnost začíná kolektivně odsuzovat. Co neničí partajní isolacionismus a sebezahleděnost, destruuje s konečnou platností kolektivní odsudek. Uplatňování skupinové viny láme vaz a morální krédo zbytku osvíceným. Voliči požadují nové tváře v politice, noví politici však buď pohrdají tradičními stranami, nebo je naopak „ostřílení“ nechtějí pustit mezi sebe. Lidé reagují rezignací, odchodem z veřejného života a vytvářením alternativních paralelních mocenských struktur. Ostentativně nechodí k volbám. Tímto způsobem se dostává k moci několik aktivních a disciplinovaných minorit, které suplují většinu. Majorita ponechává veřejný prostor občanským, politickým a ekonomickým skupinám, kterým maximálně vyhovuje takto získaný „mocenský monopol“. Aktivitu a právo na ovlivnění věcí politických přebírají technologové, technokraté, radikálové a lidé znalí mediálního světa. Znají postupy, umí hrozit a dokáží být vidět. Stále reálnější kontury tak dostává hrozba odlivu politické moci mimo naše formální instituce (parlament, vládní orgány, prezidenta, politické strany) směrem k médiím a zájmovým organizacím.

Stát v samém nadšení nad úspěšnou monopolizací vlastní moci zapomíná, že ztrácí schopnost oslovit veřejnost. Hrozí kolaps veřejných institucí a veřejných služeb. Na pořad dne přichází otázka:“K čemu tedy potřebujeme stát?“.

Rostoucí technokratizace podrývá samotný princip representativity, vždyť jak je ještě dalece representativní politik, který se - z důvodu stále větší odbornosti a široké různorodosti přijímaných rozhodnutí – stále více opírá a bezvýhradně spoléhá na nevolené úředníky. Velmi pregnantně to vystihl americký futurolog Alvin Toffler : „Zásadním problémem současných demokracií je přemíra podrobných rozhodnutí, která musí přijímat malá skupina lidí. Státní moc, volená demokraticky už více než dvě století, si přivlastnila velkou část občanské svobody, vzala na sebe odpovědnost, s kterou si nedokáže poradit, a opomenula to, pro co byla především ustavena – aby společnost vedla.“.[5]

Není to však výhradně chyba politikova. Přímo voleného emisara hájícího zájmy svých občanů - voličů stále pravidelněji dostává do problémů sama povaha dnešní doby. Stojí před dilematem, zda jde ještě vůbec jednoduše, stručně, avšak dostatečně erudovaně vysvětlit neustále komplikovanější problémy a postupy přijímání finálních řešení. Lze jednoznačně vysvětlit a rozhodnout, zda povolit genetické pokusy, modifikované potraviny, eutanázii, klonování a řadu jiných principiálních otázek, s nedozírným dopadem? Speciálně v tomto případě se ukazuje hrozící nebezpečí plynoucí z odcizení politiky. Namísto možnosti nastartovat veřejnou diskusi a zapojit do ní a do samotného rozhodování co možná nejvíce občanských iniciativ a politických institucí, využívá prázdnoty politického fóra pouze několik skupin navzájem nesmiřitelných menšin, které zneužívají příležitosti celospolečenské diskuse k vlastní presentaci a jen napomáhají k celkové extrémizaci postojů a k umocnění znechucení nad veřejnou angažovaností.

Velmi reálně hrozí, že společenský systém ovládnou jednostranně orientovaní kvalifikovaní odborníci, mimo svoji specializaci však zcela neživotaschopní. Člověka politického nahradí tvor technokratický, jež se výhradně orientuje na procesní stránku a administrativu. Jejich výhradnímu monopolu bude jen občas přizvukovat politický obchodník, znalý postupů a schopný kdykoliv umně „předstírat“ veřejný zájem. To jen znásobí, už dnes značný, nedostatek elit, které rozumí současnému světu a v konečném důsledku tak poroste nedostatek odpovědnosti vůči celku.

Co se nabízí za vhodné řešení? V situaci, kdy většina současníků[6] přestává věřit tradičním politickým postupům a „starým“ zavedeným institucím, je jedinou rozumnou alternativou důkladné přehodnocení možností podílení se na ovlivňování věcí veřejných. Co si představuji pod slovem přehodnocení? Lidé (především pak mladí[7]) se dnes spíše angažují formou nevládních iniciativ a společnost se stává stále více heterogenní, zapojme tedy mnohem aktivněji právě tyto spolky na formulování politických a společenských strategií. Toto posílení „polopřímé“ demokracie jen znásobí odpovědnost občanů za svůj život, zvýší jejich občanskou angažovanost, identifikuje je i mnohem více se státem. Je šance, že i ve výsledku posune jejich spíše doposud lokální zájmy, které prosazují v rámci svých „privátních“ občanských sdružení, na mnohem širší veřejnou platformu.

Stát by se měl nově držet hesla „efektivita a representativita“, neboli ctít v praxi princip – co může být efektivněji a zároveň i kvalitněji řešeno privátní sférou, ať je jí spravováno, tam kde je problém předmětem společenské volby, tak tam je nezbytné, aby se partnerem stal nevládní sektor. Uplatňováním tohoto přístupu se ve výsledku posílí pluralita, racionalita a důvěra ve vzájemných vztazích mezi občany a jejich „Leviathanem“.

Česká exekutiva musí zapojit širokou veřejnost i dalšími způsoby. Příkladem ji budiž chování Estonska, kde je každý návrh zákonné normy po celou dobu své tvorby „vystaven“ na internetu a občané tak získávají možnost na jeho podobu reagovat a ovlivnit jeho konečnou „tvář“. Další inspirativní přístup, taktéž vedoucí k většímu zapojení společnosti do tvorby státních rozhodnutí, zvolilo Slovinsko. To v reakci na vstup do Evropské unie a vlastní potřebu sestavit „akční“ plán strategie v tomto společenství svolalo domácí reformní konvent, složený z výrazných osobností vědy, kultury a politiky.

Ale nezůstaňme jen u těchto iniciativ, nabízí se možnost vytvořit a vždy k jednotlivým problémům a klíčovým rozhodnutím svolávat tématické „lidové parlamenty“. Tato lidová shromáždění poskytují příležitost zaznít a během následného tříbení názorů v debatě utvořit representativní vox populi. To vše kultivovanou a transparentní formou, která výrazně omezí kapitál radikálních a anti-systémových proudů, budujících svoji politiku tradičně na frustraci, věčné nespokojenosti a uzavřenosti společnosti.

Politické elity a politické strany by se měly i více zaměřit na řešení dlouhodobých cílů. Že jim to znemožňuje blízký horizont dalších voleb. I s tím se mohou umně vypořádat. Pokud budou mít ambici vysvětlit podstatu současného světa a roli, kterou v něm Česká republika zastává, pokud budou schopny popsat jádro změn, jejich negativa a přednosti, a když budou i ochotny navrhnuté řešení spojit s vlastním zanícením a osudem, mají značný potenciál veřejnost pro věc a její řešení zapálit, i přesvědčit. Pak politika znovu získá poztrácený étos. A politici mají šanci, že po čase navrátí tomuto „oboru“ ztracenou vážnost, a tak i jeho generační budoucnost.

Nesmíme opomíjet ani úroveň, tak věrně zachycující kvalitu demokracie a úcty k právům v dané zemi, úroveň komunální. Doposavad ulpívají na české obecní politice dva hlavní škraloupy – existence možnosti neveřejného zasedání obecní rady a absence přímé volby starosty. Obojí, podle mne, značně podkopává důvěru v důležitost právního státu, která se formuje ze zkušenosti z této úrovně veřejného spravování.

Vylepšení obrazu moci politické by pomohlo i sepsání etického řádu chování a působení ve vybraných funkcích státu, který by byl jasný a především závazný a jistě by tak napomohl, vpravdě činu revolučnímu, vymezení limitu moci státu. V průběhu patnácti let společenské transformace se ještě nepodařilo žádné vládě, natož společnosti jako celku, popsat a striktněji vymezit pravomoci státních orgánů ve vztahu k občanům. Co republika smí a co už nesmí, jaká má vůči svým občanům dodržovat pravidla, dbá-li dostatečně o jejich bezpečnost a zajišťuje-li skutečně naše práva a svobody, to všechno jsou otázky, které si bohužel klademe výhradně ve výjimečných chvílích, přitom se však jedná o naléhavé výzvy určující – třebaže si to, ne vždy, uvědomujeme – kvalitu našeho života.

Vedle tohoto kardinálního rozhodnutí se nabízí i dílčí úpravy, které v podobě navazujících sekundárních kroků mohou rovněž napomoci zlepšení celkového „občanského klimatu“. Tyto varianty vidím v podobě zavedení linky (telefonické, elektronické) „problémů a řešení“, jejíž existence by mohla opět, jinou cestou, produktivně zapojit hlasy veřejnosti. Zároveň by se tímto krokem manifestovala i ochota naslouchat konstruktivním názorům občanů. Vláda by měla rovněž uvažovat i o pozměnění současné daňové skladby a její adresnosti, některé poplatky zrušit, a naopak nově zavést daň na podporu činnosti nevládních organizací ve výši 1 % až 2 % z celkové daňové zátěže. Svoboda volby podpory občanským organizacím by zlepšila úroveň společenské infrastruktury a vzájemnou vazbu mezi angažujícími se občany a jejich donátory, což by napomohlo i posílení oboustranné odpovědnosti. Tímto krokem by se zároveň podařilo „nevládkám“ zvýraznit svoji pozici vůči exekutivě, směrem k rovnocennějšímu partnerství (staly by se tak i kvalitní oponenturou oficiálních vládních institucí).

Konflikt generací

V minulé tématické podkapitole jsem se zmiňoval o potenciálním riziku zneužití veřejného prostoru (vyplývajícího z nárůstu odcizení politiky a občanské angažovanosti), kdy hrozí jeho „okupace“ disciplinovanými a neústupnými zájmovými skupinami. Vedle mnoha ideologických a mocenských sdružení jsem měl na mysli i skupinu definující se na základě věku, vrstvu seniorů. Můžeme tedy v budoucnu v České republice očekávat generační konflikt? Domnívám se, že určité předpoklady pro tuto variantu zde existují.

Náš stát nevystupuje z řady moderních evropských demokracií, nad kterými se neustále vznáší hrozba stárnutí a vymírání populace. Česká společnost patří dokonce k nejohroženějším, proto je velmi reálné, že se i tato demografická skutečnost postupně promítne do podoby příštího politického rozhodování. V dalších letech už bez přízně starších nepůjde vyhrát volby. Již dnes lidé nad 60 let tvoří téměř 39 % voličů KSČM, přes 33 % voličů KDU – ČSL, téměř 22 % jich volí ČSSD, 14% ODS a 11 % voličů - rentiérů US – DEU[8]. V současnosti je jejich výraznou výhodou disciplinovanost, kterou vynikají v účasti při volebních kláních. Ta jim také pravidelně zaručuje nezanedbatelné místo v úvahách mnoha volebních stratégů. Na rozdíl od mladých, kteří mnohdy ostentativně nechodí k volbám, senioři na svůj hlas nerezignují a k volebním urnám pravidelně dochází. Zatím se však ukazuje, že jejich slabým místem, které jim značně ubírá výslednou razanci při prosazování vlastních specifických požadavků, je nedostatečná schopnost lobbovat za osobité představy. Doposud neumí jednotně kooperovat a rovněž nedokáží výrazněji vstupovat do procesu tvorby a pozměňování zákonných norem. V porovnání s jejich, až demonstrativním využíváním práva jít k volbám a odevzdat svůj hlas, je jejich nakládání s právem pasivním – tedy s demokratickou výsadou být volen – mnohem sporadičtější. Ukazuje se, že doposavad, ve vnitřních pohnutkách voličů - rentiérů v čase voleb, vítězilo altruistické hledisko, kdy více upřednostňovali zájmy svých potomků před požadavky vlastními. Otázka je co s tímto chováním do budoucna udělá, na jedné straně hrozící pokles, už tak nízké ochoty mladých kandidovat a ovlivňovat chod věcí veřejných a na straně druhé rostoucí roztrpčení důchodců nad dlouhodobým přehlížením jejich témat, která se jich bytostně dotýkají. I altruismus má své hranice, zvláště když není dostatečně, třebas i deklarativně, oceněn. Potom se rýsuje situace, kdy budou staří možná volit pouze staré.

Trendy v zemích s obdobnou situací nám ukazují, že do budoucna, v přímé úměře s narůstáním počtu, a tím i vlivu, seniorů spojeným se zlepšováním jejich životní úrovně, můžeme očekávat výrazný příklon k požadavkům na řešení jejich privátních „generačních“ potřeb. Zajímavý příklad udává, bývalý americký ministr práce Robert Reich, ve své knize „V pasti úspěchu“ : „V Leisure World ve správním obvodě Oranže, je obyvatelům v průměru 77 let. Sami rozhodují o místních daních a platí pouze za bazény, tenisové kurty a péči o trávníky, místo aby utráceli peníze za školy pro děti.“ Už dnes, mnoho českých politiků přiznává, že ohled na mínění a pozdější volební „zúčtování“ ze strany důchodců ovlivňuje jejich aktuální politickou agendu. Tato pohnutka vedla například k zablokování deregulace nájmů[9], díky ní se rovněž stále oddaluje reforma penzijního systému, ale i zdravotnictví aj..

Jak tedy adekvátně reagovat a předejít tak hrozícím rozmíškám mezi generacemi? Opět se nabízí celá paleta možných postupů. Jedno z prvních, relativně i levných řešení je přehodnocení současného politického přístupu k občanům, doposud praktikovaného podle hlediska, kdo nekřičí, ten nic nepotřebuje. Naopak, exekutiva by mohla přijít s naprosto odlišnou strategií vztahů, takovou, která by umožnila získat čas a vedle toho by ještě ušetřila část, dnes tak chybějících veřejných financí. Jedná se o uzavření nové společenské smlouvy, neformálního dokumentu, který by byl positivně zaměřen do budoucna. Ještě stále je totiž výrazná většina seniorů ochotná ustoupit ze svých skupinových požadavků a uskromnit se ve jménu lepšího příštího pro své potomky. Avšak lidská důvěra je velmi cenná a už několikrát byla prohospodařena, proto je nezbytné, aby tento dokument byl svým obsahem a sliby reálný, věcný a hlavně časově adresný. Dalším nutným krokem, který by měl toto opatření následovat je nastartování celospolečenské debaty, jak dál s penzemi. Zároveň je nutné ujistit současné rentiéry, že se svojí, státem garantovanou penzí dožijí, nikdo se ještě totiž neobtěžoval jim navrhované plány osvětlit a zpřístupnit. Následkem této laxnosti je, že se zbytečně obávají, rozhořčují a posilují neklid ve společnosti.

Dalším z kroků prevence potenciálních sporů a nepochopení je podpora vícegeneračního soužití v rodinách a v sousedství. Stát by ji mohl provádět formou adresných úlev, ať v oblasti daní, či v jiných povinnostech. Postupně by odstranila nebezpečí segregace jednotlivých generací, kterým nyní reálně hrozí věková izolace, a tím i posilování skupinového egoismu. Minimalizovalo by se ohrožení vzniku dvou, navzájem neprostupných světů rozdělených podle ročníku narození. Na jedné straně, „uzavřená“ městečka složená pouze z domovů důchodců, léčeben a rentiérských haciend, zahleděná výhradně do svých „trablů“, ignorujíc ostatní. A vedle, avšak odděleně, bydlení pouze pro mladé, taktéž orientované jen na své „mladistvé“ požadavky a potřeby. Výsledkem je nulová ochota se vzájemně respektovat a positivně komunikovat.

Naopak upřednostňováním společného soužití se posílí soudržnost, rozmělní se jednogenerační osídlení, a tím i sebezahleděnost jednotlivých věkových skupin. Aktivní podpora pečovatelských služeb a asistentství napomůže zkvalitnění společenské infrastruktury a vytvoří nová pracovní místa a příležitosti. Do budoucna se zde nabízí, i díky stárnutí populace, nový, doposud nerozvinutý „průmysl stáří“, který má velký potenciál absorbovat mnoho nezaměstnaných sil (tomuto problému věnuji rovněž jednu z následujících podkapitol).

Z těch náročnějších řešení, u nichž můžeme očekávat ještě složité hledání shody, jde například o podporu a nastartování flexibilnější azylové politiky a o otázku tzv. dětských hlasů, která by měla napomoci zvrátit demografickou a možná i demokratickou jednostrannost. S návrhem snížit věkovou hranici pro získání občanských práv zatím vystoupil na veřejnosti pouze lidovecký poslanec Kvapil, avšak toto dilema se řeší i v zahraničí, např. ve Velké Británii. Dosud se jedná spíše o experiment určený k další debatě, kdy vedle sebe existují dvě varianty návrhů. „Česká“ varianta počítá s tím, že každé dítě bude napříště „vybaveno“ jedním volebním hlasem, se kterým by do určitého roku života mohli nakládat jeho rodiče, naopak „britská“ verze přichází s úvahou, že by se právo volit snížilo z 18 roku věku na 14 rok života.

Show, show…aneb česká mediokracie

V tomto roce jsme byli poprvé svědky dosud v českém prostředí nevídaného mediálního kvasu, který propukl okolo soutěže „Česko hledá Superstar“. Ač byl zájem uměle posilován, do pořadu zainteresovanými médii a ekonomickými subjekty, přec jeho konečná intenzita odhalila nebývalou moc současného českého mediálního prostředí a vedle toho i rostoucí slabost jeho publika. Metody a vliv dnešních informačních zprostředkovatelů opět doznaly razantních změn, tak aby bylo dosaženo jejich neomezeného práva předávat informaci potenciálnímu příjemci.

V minulosti do světa médii vstupovali povětšinou „elitní“ zástupci lidské společnosti, tedy ti, kteří byli nositeli určitých zásluh, dosáhli jistého stupně všeobecného respektu a veřejného uznání. Už jejich „pobyt“ v tomto prostoru se stával určitým oceněním od většinového prostředí. S tím souvisel i praktikovaný způsob sebereprezentace, kdy svět médii vedle funkce informativní, ryze sdělovací, i vychovával a kultivoval projevy lidského jedince v jeho společenství. Tento nepsaný přístup značně poškodilo působení několika autoritativních režimů v tomto státě. Po jejich pádu však už nedošlo k obnově a zkultivování mediálního obrazu, naopak jeho zůstavší oslabení a značně pochroumaná pověst, které se těšil, se stala ideálním nástupem pro bulvarizaci. Většinu obsahu masmédií obsadily seriály a soutěže.

Zaměřme se nejprve na televizní obrazovku, která se rychle proměnila v hlavního tahouna tohoto trendu. Několik jejích profilujících pořadů podrobím menší analýze, která doloží nastoupení cesty směrem k braku.

Nejdříve se objevily soutěže uplatňující přechodný model, určitý mezistupeň mezi principem stavějícím na zásluhách (v tomto případě na znalostech) a přístupem dbajícím na popularitu a lidovost předem vybraného jedince. Tyto předpoklady naplňuje např. soutěž „Chcete být milionářem“, kde vedle vědomostí dotyčného hraje již svoji nezanedbatelnou roli i to jakým způsobem vystupuje, jak je oblečen, jak mluví. To vše určuje přístup publika k soutěžícímu, v momentě, kdy je požádáno o radu. Nemusíme zůstávat výhradně u těchto apolitických soutěžních arén, vzpomeňme jen na současné politické diskuse na všech českých televizních kanálech. Můžeme s jistotou říci, že se na stavu hlasování o přesvědčivosti v diskusi vystupujících politiků podepisují výhradně argumenty, které nám předkládají? Anebo i to, jak nás oslovují, zda jsou dostatečně vtipní a lidoví, co mají na sobě atd.?

Dalším stupněm mediální zábavy, tentokráte již postavené na až sadomasochistickém jednání jednotlivých soutěžících je znalostní (?) pořad „Nejslabší! Máte padáka!“. Jeho politický ekvivalent spatřuji v pořadu „Kotel“. V těchto formátech už média (v tomto případě médium v současné době nejmocnější – televize) zcela rezignovala na svoji předchozí kultivující roli a dokonce se již začínají přímo podílet na celkové vulgarizaci prostředí. V případě následujícím, sami tento kulturně - politický „biotop“ destruují. Mám na mysli vlnu tzv. reality show, které už zcela otevřeně omezují přirozená práva člověka a jeho důstojnost.

Příspěvky postavené na dobrovolných, často ponižovaných vězních, kteří tyto ústrky a odhalení vlastního soukromí podstupují jen proto, aby prošli seriálem a byli alespoň na chvíli vlivní – tedy viditelní (!). My všichni, díky tomu, že jsme diváky, tak pomáháme vytvářet elity a celebrity na jedno použití. Avšak inspirují nás ještě k něčemu chvályhodnému, k něčemu inspirativnímu?

A i k těmto, téměř voyeurským show bohužel nalézá svět politiky své vlastní ekvivalenty. Již v několika zemích (např. v Argentině, Austrálii a USA) se objevila nová dimenze zábavy, diváci si prostřednictvím obrazovky určují kandidáty na politické posty[10]. Tedy taková „politická SuperStar„. Ale i u nás se nedávno objevila soutěž, postavená na obdobném obsahu. Je organizovaná Hospodářskými novinami a nese podtitul „Potopte politika !“[11]. Budoucí dny nám ukáží jestli i v tomto ohledu plně korespondujeme s dosavadními mezinárodními trendy.

Všechny tyto projevy nám potvrzují, že nabízená virtuální příjemnost postupně vytlačuje skutečnou odpovědnost. Ukazuje se, že v informacemi přesycené přítomnosti už celou řadu lidí unavuje se dozvídat, natož se ještě zajímat o věcné a často nepřehledné údaje.

Početné sítě novodobého informačního věku se jeví jako dvojsečné zbraně. Na jedné straně, zajišťují širokou dostupnost a potřebnou svobodu v získávání informací. Zároveň, ale nepřehlednost a celková anonymita „globálního informačního tržiště„ nijak nezaručuje kvalitu dat a jejich platnost. Média na počátku 3. tisíciletí se sami aktivně a intenzivně podílejí na manipulaci a virtualizaci reality. Kdo není na obrazovce, jako by neexistoval anebo nebyl dostatečně kompetentní. Televize má schopnost „zpasivnit„ občana vyvoláním iluze, že ho sociálně aktivizuje. Divák získává přes obrazovku dojem, že přímo ovlivňuje resp. „vidí„ do správy věcí veřejných. S klidem v duši a mnohdy i s úlevou rezignuje na přímou účast na společenské participaci, raději vše - již i s konečným výsledkem - shlédne v klidu a pohodlí domova, zprostředkovaně, večer v televizi.

Komunikace, která přes vysílače probíhá, je pouze jednosměrná a jednorozměrná. Klíčové problémy jsou zamlčovány, relativizovány či „přežvýkány„ do účelových názorových koncepcí. Jak prohlásil filosof Ortega y Gasset: „Lidé netouží po pravdě. Odvracejí se od skutečnosti, která se jim nezamlouvá a zbožňují raději klam, který je oslovuje. „. Důsledek tohoto druhu ovlivňování je dvojí: „…vyvolává skeptický a cynický postoj ke všemu, co se říká nebo tiskne, zatímco na druhé straně vede až k dětinské důvěře ve vše, o čem mluví nějaký autoritativní člověk. Tato kombinace cynismu a naivity je velmi typická pro moderního člověka. Podstatným výsledkem je, že ho to odrazuje, aby dal na vlastní myšlení a rozhodování. „[12]. Pokud použijeme tuto optiku a podíváme se skrze ní na současné postoje české společnosti, vyvstane před námi hrozba poměrně značného nebezpečí manipulovatelnosti, jemuž nahrává i velmi skeptický poměr občanů k formálním politickým institucím, a naopak relativně vysoká důvěra, které se těší u Čechů televize, rozhlas a tisk[13].

Slovy francouzského specialisty na teorii audiovizuální komunikace Ignacia Ramoneta žijeme v : „…éře, v níž rozhodující vliv na informaci mají dva parametry : mediální napodobování a hyperemoce.“[14]. Zaniká starý svět, ve kterém se jednotlivé typy masmédii navzájem kontrolovaly a informačně si konkurovaly. Dnes, tím, jak se celkově zrychluje pohyb dat, informace velmi brzy zastarává. Není čas ověřovat, doplňovat. Média, ve snaze stát se jediným partnerem občana, sledují jen rychlost a výsledný efekt, který to u „informačního spotřebitele“ vzbudí. Přijít s informací jako druhý znamená prohru. Ve snaze za minimální náklady získat „sólokapra“, a tím i odpovídající pozornost berou data ze všech možných zdrojů, aniž by zkoumaly jejich validitu a přínos. Díky této snaze, mnohdy spojené i s „opisováním“ a nekritickým přijímáním, trpí efektem sněhové koule. Média se sama, neustálým omíláním podobných informací, přesvědčují o nepostradatelnosti a klíčovosti zmiňované informace. Trpí naprosto identickým neduhem jako politická sféra. Uzavírají se do svého soukromého světa, s pocitem, že si sami bohatě vystačí. Jenže mediální sebestřednost je mnohem nebezpečnější než ta politická. Lidé totiž nemají žádnou šanci nahlédnout do výběru a výchovy „mediální elity“, natožpak tuto proceduru ovlivnit.

Stěžejním problémem dnešního světa masmédií se stává nedostatečná profesionalita a etika oboru. Sdělovací prostředky už nevedou novináři, ale obchodníci, jejichž hlavním a téměř výhradním zájmem je ziskovost investice. Profesionální vzdělání a kvalitní přístup je v současnosti takovéto redakci spíše na obtíž, jak to dokládá aktuální situace mnoha redakcí hlavních deníků v zemi. Profík tlačí na odpovědnost média, problém porovnává a ověřuje, získává další údaje, upřednostňuje hodnotu a ne kvantitu – to si však žádá čas a peníze. V probíhajícím mediálním boji o maximální míru pozornosti diváka, posluchače a čtenáře je toto však spíše handicapem než výhodou.

S pokulhávající kvalitou a platností sdělení narůstá hrozba zkratkovitosti. Tím, že vše diktuje rychlost, dochází ke stále větším a větším disproporcím mezi časem polickým a časem mediálním. Namísto toho, aby měl politik adekvátní prostor a dobu učinit rozumné, od vášní oproštěné rozhodnutí, požadují po něm masmédia, aby svůj postoj vyřkl ihned. To s sebou přináší neúměrný tlak, impulsivnost, emotivnost a často i zkratkovitost řešení. A každá učiněná chyba má následně díky masovosti a rychlosti zprostředkování mnohem větší dopad.

Dnes se hlavním bojištěm o vliv, pozornost a oblíbenost u širokého publika stal internet a televize. Jejich silnou stránkou je moc obrazu a obrovská míra sdělitelnosti. Ve snaze jim sekundovat a po jejich boku přežít se snaží rozhlas a tisk stavět své zprávy na dojmech. Všem je pak společné aplikování přístupu - pokud je pravdivá emoce, kterou cítíte při přijímání, pak je pravdivá i informace.

Samozřejmě tato uplatňovaná praxe tlačí ke změnám a postupně i mění k obrazu svému prostor politiky. Ukazuje se, že moc nespočívá ani tak v akci, jako spíš v komunikaci a ve schopnosti vyvolat potřebný dojem. To napomáhá populismu, silným gestům a teatralizaci politiky. Občané – diváci požadují jasná a rychlá řešení, čitelné symboly a hlavně spád. Domnívám se, že velmi ilustrativním příkladem vystihujícím tuto situaci je pořad „Kotel“.

Politika se personalizuje. Program a vize jsou spojovány s určitou postavou. Zvolený typ osoby a jeho podpora jako by vyjadřovala vše podstatné. Podle tohoto hlediska se nevede ani tak spor mezi idejemi, přístupy a hodnotami, ale mezi jejich maskoty, ve stylu hesla – „..jsi pro Mažňáka nebo Losnu?“. A bedliví čtenáři Foglarovy knihy „Záhada hlavolamu“[15] jistě velmi dobře vědí, jak to nakonec se Stínadly dopadlo.

Přesycenost informacemi a jejich všudypřítomnost vede k vědomé redukci či dokonce k odmítání se dozvídat. Získávání dat je redukováno pouze na jejich fyzické vlastnění. Stalé více moderního člověka uspokojuje pouze fakt, že má informaci resp. o ní ví, aniž ji musí nutně znát. Dnes není problém zprávy získat, ale stává se naopak stále obtížnějším se v nich orientovat a rozlišit jejich upotřebitelnost. To opět napomáhá zranitelnosti lidské racionality a nárůstu pocitu ztráty schopnosti porozumět.

Lze vůbec ještě nastoupený trend zvrátit? Domnívám se, že ano. Žádá si to však poměrně razantní kroky, které spočívají v ochraně a posílení práv a pozice médií tzv. veřejné služby. Pouze jejich existence a stabilizovaná role v politickém systému je zárukou fungování pluralitního informačního prostředí, positivní konkurence a udržování kultivovanosti, jako jedné z hodnot poskytovaného sdělení. Vedle toho, že tyto societou „vydržované“ informační kanály, na rozdíl od médií soukromých, dbají a sledují názory menšin (o jejichž zásadním významu v současné společnosti bude řeč v následující podkapitole), tak také nejsou existenčně závislé na vrtkavých náladách a postojích většiny. Neboli, nebojí se jít proti proudu.

Nesmí zvolit taktiku médií bulvárních, které hnány hlediskem masovosti a tím i ziskovosti, rezignují na snahu informovat, a naopak se přeorientují na ochotu vyhovět očekávání publika, být v souladu s jeho většinovým míněním, tedy „najedou“ na princip co možná nejvíce splnit představy bručícího průměrného Čecha o jeho okolí, o světě, o charakteru doby – ve stylu Televizní noviny na TV Nova.

Naopak, „veřejnoprávní“ sdělovací prostředky musí dbát poslání být jedním z „nositelů“ alternativních a kvalitních dat, tak nenahraditelných pro udržování pestrosti a názorového bohatství moderní vzdělané společnosti. Jejich chování by mělo být postavené na rovnocenném partnerství s formálními státními orgány.

Silná a autonomní pozice zprostředkovatelů veřejné služby v demokratickém institucionálním systému však neznamená jejich naprostou, ničím a nikým neregulovanou volnost a nezávaznost jejich konání. S výsadami (právo finanční nezávislosti, zajištěné v podobě zvyšování koncesionářských poplatků podle míry inflace; či výsada „mocenské“ suverenity, kdy by byla representace médií volena několika orgány, jak z oblasti exekutivy, tak i ze sféry nevládního segmentu; a v neposlední míře, právo být odvolán výhradně nezávislým soudem) přicházejí i povinnosti (a to povinnost vypracovat závazný kodex chování a nakládání s nabitými údaji; závazek respektovat názory „rady moudrých“ - jmenované z řad odborníků a ze zástupců vážených veřejných institucí - kteří by dohlíželi na dodržování profesionality a naprosté apolitičnosti (případné spory mezi sdělovacími prostředky a radou by se řešily formou veřejné arbitráže) a ctění zákazu zvýhodňování). Osobně jsem přesvědčen, že by respektování tohoto kodexu vzájemného chování uklidnilo rozbouřené mediální prostředí a napomohlo by znovu nastolit vzájemnou úctu mezi informujícími a informovanými.

Demokracie menšin

Již zde několikrát v textu padla zmínka o značné heterogenitě dnešní společnosti. Tento její rys posiluje současná rozvinutá forma kapitalismu založená především na informačních technologiích a sofistikované výrobě, umocněná značně svobodomyslným liberalismem a v neposlední řadě znásobená rozvinutou globalizací. Občan tak nově získává příležitost hrát v moderním lidském společenství hned několik rolí zároveň. Díky tomu, můžeme téměř bez nadsázky konstatovat, že v současné hustě propojené a navzájem bohatě provázané societě jsme všichni členy určitých minoritních skupin.

To s sebou přináší naprostou nedostatečnost vládou doposud uplatňovaného modelu spravování veřejných statků. V situaci, kdy stále více občanů přestává důvěřovat existujícím formálním institucím a kdy nás okolní realita nutí působit hned v několika, vzájemně odlišných, občanských a profesních sdruženích, a v rámci nich i přijímat rozhodnutí, se ukazuje, že je nezbytné novelizovat společenskou smlouvu, tak, aby nadále vedla politický systém k žádané pluralitě veřejných entit, k intenzivní kooperaci vládních a nevládních organizací, k zavedení prvků (již zmiňované) polopřímé demokracie, a tak i v konečném důsledku umožnila znovu nastolit důvěru a akceschopnost exekutivy.

Aktuálním problémem státu je, že se snaží na současnou četnost a mnohovrstevnost veřejných fór reagovat jejich přehlížením a praktikováním umělé celistvosti. Namísto toho, aby vláda umožňovala svým obyvatelům kvalitní representaci a obhajobu vlastních zájmů v jejich přirozeném prostředí, v rámci jimi dobrovolně přijatých komunit, v níž aktivně působí, tak je nutí k umělé glajšajtelizaci a vystupování ryze individuálnímu. Osamocený pohyb v širokém, jednotlivcům nepřejícím, veřejném prostoru pak posiluje řadu neblahých jevů, fungujících jako „pomocná berlička“, v podobě populismu, šovinismu či fundamentalismu.

Lidé přicházejí o účinnou filtraci, jež je umožněna díky stabilní existencí mnoha nevládních občanských iniciativ. Právě jejich četnost veřejné prostředí a debatu v něm spíše kultivuje a posiluje jeho pluralitu. V situaci, kdy vedle sebe koexistují tisíce „veřejných hráčů“, je i stát ve svém počínání mnohem lépe a efektivněji kontrolován a navíc ještě získává ke svému rozhodování, téměř každého problému, cenného a v dané problematice fundovaného partnera.

S kvalitním působením mnoha angažovaných občanských iniciativ jde ruku v ruce i vypracování kvalitního kodexu chování a vystupování ve veřejném prostoru. Ten musí být pro všechny strany závazný a jasný. Jiné limity v činnosti by však neměly být uplatňovány, protože pouze tak bude zajištěna otevřenost prostředí, jeho značná míra flexibility a rovněž bude zažehnáno nebezpečí korporativismu.

Nová realita a společenská pestrost si sice žádá posílení pozice nevládního sektoru ve prospěch smíšeného způsobu správy, musíme však také dbát na zachování práva konečného soudu v rukou demokraticky a representativně volených institucí. Nevládky, se svojí často nedemokratickou strukturou, smí být „pouze“ jejich významnými partnery při hledání věcných a hodnotných řešení. Je žádoucí kooperovat i s více organizacemi - jen tak bude garantována jejich přirozená konkurence a omezena možnost nekalého ovlivňování, či monopolizace jedné z nich na úkor ostatních. Zajištěním soutěže mezi vhodnými nápady a mezi jejich vládními, ale i nevládními iniciátory dojde i k dosažení nejvhodnějšího, nejreprezentativnějšího a nejefektivnějšího řešení. A konečně i ke splnění tolik žádaného výsledku kvalitní správy.

Vedle narůstajícího počtu „hráčů“ ve vertikální úrovni moci, se tak děje i horizontálně. Reorganizace a přechod moci na nižší patra a blíže k občanovi se neděje vždy pouze ve jménu posílení osobní suverenity a zajištění větší srozumitelnosti rozhodování, ale naopak je často vedena i snahou udržet si svou výjimečnost, oddělit se od zaostalejšího okolí a ponechat si co možná nejvíce výhod „welfare state„. A tak je někdy proces decentralizace poznamenán spíše touhou uniknout od větší odpovědnosti, závazků a povinností vůči ostatním. Tento trend dnes zaznamenáváme ve většině bohatých společností[16]. Nezbývá než těmto tendencím čelit požadavkem na posílení transparentnosti lokální správy (více v podkapitole – Odbornost či representativita ?, pozn. aut.) a vedle výsad předávat i povinnosti.

Vzdělání – vklad budoucnosti

Schopnost člověka učit se a žít ve společenství s jinými – to jsou dvě úrovně poznání, které byly vždy ztotožňovány s lidstvím. Úroveň gramotnosti skýtala jistou míru garance na hodnotnější život a uznání ze strany společnosti (s určitými patologickými výchylkami, proběhlými několikrát v minulosti, kdy naopak gramotnost, profesionalita a s tím spojená odpovědnost vůči společenství, byla systematicky perzekuována politickou mocí). V tomto ohledu není ani dnešní situace výjimečná. Čím se však přítomnost odlišuje od dob předešlých? Tím, že se dramaticky změnily požadavky kladené na současníky. S nástupem sofistikovaných a stále se vylepšujících technologií, s nekončícím boomem v oblasti informatiky, vědy a genetiky, s dynamickým zrychlením vzájemné komunikace a permanentně se zvyšující úrovní lidského poznání rapidně narůstá dosah našeho konaní, a tím roste i míra naší odpovědnosti.

Člověk se v současnosti potýká s přemírou různě validních informací. Je nucen se orientovat a rozumět stále složitějším a komplikovanějším postupům. Přestává mnoho věcí chápat a ztrácí, pro lidskou psychiku tak klíčovou, schopnost srovnávat, odvozovat a využívat (v minulosti získanou) zkušenost.

Místo toho, aby díky svému aktuálnímu poznání ovládal spoustu činností a oborů, ztrácí se a stává se závislým na mnoha vymoženostech. Z očekávaného renesančního jedince se stává spíše otrok a vazal mnoha specialistů, odborníků a technokratů. Je sice kvalifikovaným, ale pouze ve své specializaci a neustálý, nekončící vývoj mu ani negarantuje, že bude kvalifikovaným i v budoucnu. Jsme sice nejchytřejší v dosavadní historii lidstva, ale můžeme prohlásit, že rozumíme světu kolem sebe, a že získané vědomosti umíme použít i v praxi?

To vše v konečném součtu posiluje jednostrannost a všechny neduhy, které jsou s tím spojené, jako je samolibost, frustrace, agresivita, netolerantnost a požitkářství.

Co si tedy žádá moderní, sebevědomá a otevřená společnost vzdělaných? Dosavadní podoba modernizace a invence dokazuje, že stát – jako spolutvůrce kvality našich životů – musí jednoznačně sázet na vzdělanostní ekonomiku, a tím tedy i na příležitost získat maximální možnou gramotnost. Avšak s tím přichází otázka, jakou z variant society „znalých“ upřednostníme - zda společnost znalou technických procesů, ovládající nejmodernější technologie a postupy, jednoduše řečeno, společnost technicistní, anebo spíše societu, která vedle schopnosti informaci nalézt a zpracovat, je i ochotna tuto znalost „přetavit“ do podoby života, charakteru společnosti a kvality společenské infrastruktury, shrnuto jedním slovem - společnost humanizující. Možná se jeví toto předložené rozdělení jako značně příkré, jenže dnes se právě tato „volba charakteru“ odehrává.

Česká společnost doposud trpí velkým omezením příležitosti studovat a dovzdělávat se, vždyť vysokoškolského vzdělání dosáhlo pouhých necelých 12 % populace[17], i středoškolské studium v podobě gymnázií je poddimenzované a systém vzdělávání dospělých zůstává doposavad v plenkách. Jistě není sporu, že je více než žádoucí rozšířit možnost studovat, teď však řešme dilema k jaké podobě se přikloníme. Vzhledem k tomu, co jsem již ve studii uvedl se přikláním k variantě druhé – ke společnosti humanizující. Ta preferuje kombinaci podpory znalostí univerzálních, garantujících širokou použitelnost a flexibilitu (schopnost kooperovat s informačními technologiemi, znalost cizích jazyků), a schopností, které v budoucnu lidskému jedinci umožní plnohodnotný, kvalitní, ale i odpovědný život ve společnosti.

Odmítám jednostranné upřednostňování informačních technologií a technických věd, s poukazem, že právě ony jsou dostatečnou zárukou kvalitní orientace a flexibility člověka. Tento jednoznačný příklon k technice by však vychoval pouze kvalifikované odborníky a jednospektrální občany - specialisty dbající spíše formy a přehlížející obsah.

Další slabinou volby pro tento typ vzdělání je jednoznačné spoléhání se na informační technologie, potažmo internet, jako jediný způsob získávání vědomostí o realitě a okolním světě. Už dnes se však ukazuje, že internet, vedle svého neoddiskutovatelného přínosu v poskytování rozhledu a v „rušení“ hranic a omezení, je také velmi často médiem manipulujícím, trpícím autocenzurou[18] a ambicí monopolizovat svoji pozici ve zprostředkování informací.

Naopak jsem přesvědčen, že bychom měli podporovat studium spojené se širokým všeobecným záběrem, které v nás bude posilovat schopnost být tvůrčí, otevřený k novému a především být tolerantní. Jde mi o to, aby vedle podpory zmiňovaného univerza, v podobě jazyků a schopnosti ovládat práci s počítačem, získával jedinec i znalost věd občanských, historie, geografie a především etiky. To by mu mělo umožnit, že vedle potřebné flexibility získá i nezbytný morální rozměr a zkušenost z předešlého, čímž by také nabyl i určitou rozvahu (+ pocit, že nežijeme v naprosto vytrženém věku), a tak cenný přehled. To by ve výsledku posílilo jeho sociální citlivost a odpovědnost vůči mateřské komunitě. Opravdu jen velmi nerad bych se dočkal momentu, kdy bude hledisko adaptability diktovat odpovědnosti.

Česká společnost – společnost služeb?

Když jsem řešil vliv otázky vzdělání na podobu a úroveň naší individuální kvality života zmínil jsem se i o obavě spojené s pocitem snadné nahraditelnosti na trhu práce (nejen jinými lidmi, ale především pak technikou). Tento strach, díky rozvinutému stupni globalizace, narůstá a nutno dodat, že se i stále častěji naplňuje.

Doposavad se nedostatek pracovních míst řešil tím, že se buď podporovaly nové obory, či se celkem přirozeně a samovolně, díky rostoucí poptávce, objevilo nové odvětví průmyslu, které absorbovalo nevyužité „lidské zdroje“. Avšak nyní jsme se ocitli v situaci, kdy se na obzoru neobjevuje žádný nový směr ekonomiky, který by využil, v současnosti volné „pracovní síly“, a naopak „tradiční“ obory díky rozvinutému stavu poznání přecházejí na vyšší stupeň automatizace a vlastní počty zaměstnanců zeštíhlují. Tam, kde bylo dříve zapotřebí deset pracovníků, dnes postačí pouze jeden, který dozoruje pracující stroje.

Propuštění lidé trpí „znalostním vakuem“, jsou totiž vybaveni výhradně „starými“ pracovními návyky a postupy, které již dnešní ekonomice nedostačují. Postrádají zmiňované univerzum a zůstávají sevřeni svojí specializací, v mnoha případech již neupotřebitelnou. Specificky českým (resp. postkomunistickým) problémem je praktikování určité věkové segregace, částečně spojené s radikálním opuštěním uměle nastaveného systému hospodářství byrokratického socialismu a přechodu k otevřenému a dravému tržnímu hospodářství. Druhým stimulem, který napomáhá uplatňování věkové diskriminace, je rozšířená iracionální představa, že komu je nad padesát, ten už není „použitelný“ a pracovně vychovatelný. V tomto případě naprosto selhala transformační elita, která vytvoření tohoto dojmu nijak aktivně nezabránila, ať formou positivní podpory, tak třeba stálým odmítáním a demonstrativním ztotožněním se s touto věkovou skupinou pracujících. Například už jen z prostého důvodu, že na mnoha význačných politických a společenských úřadech působilo spousty padesátníků či dokonce ještě starších.

S trendem spojeným se zeštíhlováním počtu pracovních sil a robotizací (resp.automatizací) pracovních postupů souvisí i rostoucí diferenciace v ohodnocení jednotlivých typů pracovníků a to podle jejich výsledného podílu na přidané hodnotě výroby. Stále více a více se umocňuje rozdíl mezi příjmy jednotlivých profesí, výsledkem čehož se formují, v podstatě pouze dvě dominantní skupiny, vybavené extrémní hodnotovou orientací. Můžeme dokonce mluvit o určitých zaměstnaneckých ideál-typech, reprezentovaných v vzorem - sofistikovaný pracovník a v typem - sezónní dělník. Obě skupiny jsou vůči sobě v konkurenčním až nepřátelském poměru.

Ideál-typ charakterizovaný sofistikovaným pracovníkem je vybaven cenným know – how, svoji pozici neustále upevňuje, protože se stává – jako nositel hodnotných nápadů a inovací - pro dnešní způsob výroby naprosto nepostradatelným a díky tomu i stále více bohatne. Zcela realisticky vnímá současnou cenu vzdělání a nutnost orientovat se na moderní trendy a tuto svou osobitou „věrouku“ zprostředkovává i svým potomkům. Jenže namísto přebírání vlastní odpovědnosti vůči okolí, která pramení ze získaného vzdělání, rozhledu, a tím i odpovídajícího společenského postavení, reaguje izolováním se od okolního společenství a soustředěním se výhradně na problémy vlastní rodiny, maximálně, jím obývané komunity. Politický systém, v němž se pohybuje, odmítá pro jeho změkčilost, zbytečnou štědrost a pro princip solidarizace, který je po něm požadován.

Naopak, jemu konkurující skupina zaměstnanců, symbolizovaná typem sezónního dělníka, reaguje na nahraditelnost své pracovní úlohy osobní rezignací, pasivitou a odmítáním oficiálních struktur. Spíše se v ní posiluje celková frustrace a pocit odstrčenosti, který znásobuje přesvědčení, že aktuální politický systém selhává – není dost paternalistický, razantní a přísný na své bohaté a mocné elity. Největší tragédií této komunity je její osudné podceňování nezbytnosti kvalitního vzdělání a příležitosti učit se po celý život. Sama v mnoha případech vybavená, již nepoužitelnou zkušeností a pocitem celkové dezorientace, oponuje nastalé životní situaci zbanalizováním nutnosti vzdělání, jak pro sebe, tak i pro své potomky. Svým mylným rozhodnutím tak uvrhnou nejen sebe, ale zvláště pak své dědice do chudoby a naprosté izolace na periférii společnosti. Zaslepeně podceňují i možnost zapojení se do veřejného prostoru. Namísto aktivního prosazování vlastních zájmů skrze využívání bohaté palety instrumentů otevřeného prostředí se presentují v rámci polo- či přímo nelegálních organizací. Svoji nespokojenost a rozhořčení posléze přetavují do násilných akcí, pouličních bojů a kriminality.

Obě skupiny se tak paradoxně shodují, ač ve jménu omezení práv té druhé, ve svých požadavcích po radikální proměně státu v režim, s autoritativním stylem vlády a vládcem, který je ke všemu odhodlaný, bez mravních mantinelů a z principu neuznává, tak oběma skupinami nenáviděný, kompromis. Ač obě společenské formace, svým způsobem na liberálním státu profitují, touží se stát jeho hrobníky.

Názorně se ukazuje, že proces rostoucí diskrepance v sociální stratifikaci, v jednoduché podobě - bohatí bohatnou a chudí ještě více chudnou - velmi oslabuje, v českých poměrech doposud nestabilizovanou, střední třídu, která svými spíše umírněnými a positivními přístupy umožňuje kultivovanou formu demokracie. Hlubokým omylem současné politické reprezentace, hraničícím až s naprostým diletantismem, je její nepochopitelné podcenění prospěšnosti existence početné a sebevědomé střední vrstvy, která jediná skýtá záruku fungování otevřeného, solidního a průběžné reformě nakloněného politického systému. Namísto stálé podpory ji vedoucí představitelé oslabují zastaralou, dnešku neodpovídající daňovou soustavou a systémem státních podpor, které ve jménu paušální podpory všem, nezdravě napomáhají expanzi dvou, před chvílí zmiňovaných extrémních proudů. Z příkladů jiných zemí a z obdobných situací v minulosti vyplývá jednoznačná nutnost tento doposud praktikovaný přístup velmi brzy a razantně přehodnotit, jinak to může mít pro další podobu demokracie nešťastné konce.

Jak tedy předejít nebezpečí „singapurizace“ demokracie, v níž je upřednostňována bezpečnost a jistota před osobní svobodou? Především důrazem na zvyšování gramotnosti a na podporu možností se neustálé dovzdělávat. Je nutné dbát na to, aby existovala široká škála příležitostí k rekvalifikaci, avšak jako alternativ povinných. Není možné, aby byl systém nastaven tak, že bude vytvářet „třídu lenivých“. S tím také jde ruku v ruce nezbytnost přepracovat a zaktualizovat systém daní a jejich celkovou zátěž a vedle toho pozměnit i soubor podpor, výjimek a úlev, ve jménu jednoznačného prospěchu aktivních a střední vrstvy.

Rozsáhlý potenciál pro absorbování volných „lidských“ zdrojů nabízí příklon k sektoru služeb, který v České republice stále ještě nedosáhl svých možností. Objevují se však nové příležitosti, které ve výsledku rovněž napomáhají i zkulturnění života a vazeb ve společnosti. Vidím je v oblasti tzv. humanitárních služeb – v oblasti pečovatelství o naši rychle se rozšiřující populaci starších lidí, v poskytování péče o děti a mládež, zdravotních službách, výcvikových službách, osobní bezpečnosti, v oblasti aktivit volného času, v cestovním ruchu a řady dalších. Tato činnost zároveň napomůže prevenci mnoha patologických činů, oslabí neshody mezi generacemi a hrozící zlomy ve společnosti, napomůže oslabeným skupinám a posílí i vzájemné vazby v populaci – tedy výrazně přispěje ke zkvalitnění společenské infrastruktury. A nemohu zde nepřipomenout již dříve vzpomínaný, doposud ne plně nastartovaný, a proto do budoucna velmi dynamický, průmysl stáří.

Spor o rychlost – ideologie v měnícím se světě

Někteří komentátoři současného dění mluví o konci „velkých příběhů„ – ideologií. Současná promiskuita a vzájemné prolínání věrouk jim, na první zdání, dávají za pravdu. I soustředění společnosti výhradně a pouze na dnešek a každodenní běžný provoz, kdy veřejnost své počínání neodvozuje ani od minulosti, ani své činy neměří kvalitou života v budoucnu, jakoby podtrhuje tuto domněnku. Lidský jedinec se „vytrhuje„ z pout minulých i budoucích závazků, ale o to s větší intenzitou a nasazením se zaměřuje na aktuální boj za osobní „spokojenost„ a úspěšné momentální bytí. Zájem na řešení problémů se zužuje pouze na přítomno, téměř podle hesla : „...po nás potopa !„. Jenže, i přes právě řečené, jsem přesvědčen, že se současným ustrnutím vývoje politických idejí, nekončí život „velkých„ vizí a myšlenek.

Na pozadí dnešního dění se totiž začínají profilovat dvě nové výrazné názorové skupiny, působící jako významné agregáty zájmů, aktivizující nové ideové přívržence a postupně tvořící i své návrhy řešení – vlastní specifické programy. Splňují tedy potřebné znaky ideologií. Tyto dvě - v současnu se rodící - myšlenkové avantgardy vnímám, na jedné straně v zastáncích globalizace a potažmo stálé, neodvratné modernizace, a na straně druhé je spatřuji v jejich odpůrcích, zastáncích tradičních hodnot, obhajujících časem prověřené jistoty.

Oběma skupinám je vlastní odmítání netečnosti, zvláště když jde o podobu současného celosvětového procesu modernizace. Pokoušejí se jí vetknout svoji představu o vhodných účincích a vlivu na jednotlivé regiony a skupiny obyvatelstva. Jsem přesvědčen, že další rozšiřování globalizovaného prostoru aktivitu těchto dvou hnutí ještě do budoucna znásobí. Je možné, že se spory o změny povedou mezi tradicionalisty a modernisty v rámci dvou celistvých táborů, spíše však očekávám, že se tyto střety budou rozehrávat napříč stávajícími ideovými proudy, napříč národy, generacemi, regiony a jednotlivými komunitami. Avšak hlavní proměnnou se v tomto střetávání (násilném i nenásilném) stane individuální přesvědčení o míře intenzity finálních požadovaných změn. Neboli myslím si, že nás čeká všudypřítomný spor o rychlost inovací.

Shrnutí

Nová rizika a nové výzvy

V průběhu své úvahy jsem se pokusil čtenáře přesvědčit o tom, že stávající politický a společenský systém, pokud chce uchovat to nejhodnotnější co v sobě má, potřebuje zásadní revizi a rozsáhlou aktualizaci v závislosti na podobě moderní přítomnosti a našich budoucích potřeb.

Díky charakteru doby, který je spojen s překotností změn a rostoucí inflací informací, rizik a výzev a bohužel i vedle toho značnou neschopností elit na tyto vzniklé změny adekvátně a kvalitně reagovat, se potýkáme se situací, kdy je toho v přítomnosti příliš nejasného a otevřeného. A s tím doposavad nemáme hlubší zkušenost. To nás staví před dilema, jak s novými podmínkami naložit, zda je využít k positivní změně a zkvalitnění našeho života dnes, i v budoucnu, nebo se před nimi uzavřít, obrnit se vůči nim jejich trivializací a soustředit se pouze na dnešek.

* * *

Poselstvím této studie by měl být názor, že je více než žádoucí podporovat lidskou vzdělanost, autonomii jednotlivce a informační pluralitu ve společnosti. Pouze takto vybavený člověk je schopen hodnotně nakládat se svými právy a všemi dalšími výdobytky liberální a otevřené společnosti.

Je nezbytné, aby se veřejnost postavila za společenskou změnu a donutila na tento apel adekvátně reagovat i svoji vrcholnou politickou reprezentaci. Veřejné volání po celospolečenské a politické obrodě by nemělo být upozaděno přesunem ke vzdáleným cílům českého státu. Razantní přerod domácí society je jedinou zárukou systémových změn ve správě země a našich životů. Proto si přejme a oprávněně požadujme odpovídající pozornost ze strany elit vůči této politice a strategii rozvoje.