CO SE MI NELÍBÍ NA 17.
LISTOPADU 1989…
Lenka TULACHOVÁ
studentka politologie na ARC –
VŠPSV
Poslední dobou ztrácím pojem o čase,
nevím, kolikátého je..určitě je ale něco po půlnoci. Ano, když jsem se naposledy
dívala na mobil, tak bylo něco málo po jedné hodině ranní, jestli se to jako
ranní dá vůbec nazvat..Je tma jako v pytli. Nemůžu usnout, přemýšlím a
vzpomínám. Přes věci soukromé se v myšlenkách dostávám i ke škole. Nevím,
kolikátého to bylo, ale vím, že to byl čtvrtek a bylo to předminulý týden -
tuším, co v budově naší školy proběhla konference vzpomínající 17.
listopad 1989 s názvem „17. listopad začátek a konec“. Pozváni byli dva pedagogové
z univerzity v Nitře, dále pak politolog Zdeněk Zbořil a Oskar Krejčí.
Dopolední vystoupení patřilo panu Srbovi a Slovensku. Asi by mi dala většina
hostů za pravdu, že nejzajímavější se jevilo odpolední vystoupení pana Zbořila
a pana Krejčího – přímých aktérů „bouřlivého“ dne. Každý z nich nejprve
pronesl několik vět – přesněji řečeno v obou případech trvalo úvodní
vystoupení 40 min. – poté začalo to nejzajímavější, tzn. dotazy přítomných
hostů i samotná debata mezi jimi samotnými. Nechci hodnotit konkrétně žádná
z vystoupeních, ani se konkrétně k ničemu ve spojitosti se 17.
listopadem 89 vyjadřovat (mimochodem, tato věta jakoby k tomuto tématu
leckdy pasovala…). Snažila jsem se získat co nejvíce materiálů k tomuto
datu, vystřihovala jsem si články z novin, časopisů, něco tiskla
z internetu, ale mé očekávání, že si konečně o tomto významném dni udělám
komplexní obrázek, se nenaplnilo.
V roce 89 bylo mě a mým spolužákům 7 let. Každý si z té doby pamatuje
něco jiného, např. si většina vzpomíná na den, kdy „soudružka“ učitelka vešla
do třídy a oznámila všem skutečnost, že teď už vlastně není soudružka, ale že
ji máme oslovovat paní. Tím chci říct, nebo alespoň si to myslím, že já i mí
vrstevníci máme velice málo faktů o tomto dni. (jiná věc jsou informace – těch
zas naopak, se domnívám, je dostatek. Otázka je, jak důležité jsou a jestli
vůbec takové jsou.) Vlastně, jistě to nebudou jen moji vrstevníci. Lidé starší
ovšem tu dobu zažili a přesto, že jim chybí také spoustu odpovědí na otázky,
dokážou si alespoň zhruba, ve svých představách, udělat obrázek. K čemu mi
byli veškeré ty ústřižky z novin? Musím říct, že naprosto k ničemu.
Vše je pouze o dohadech, co článek, to rozebírání jiné konkrétní situace
z toho dne. Možná bych to, co chci vyjádřit, připodobnila
k nepořádku, chaosu. Na zemi mi leží spousty zmuchlaných papírů, ležících
ledabyle, naprosto nezávisle na sobě. Někde je koš a já bych si ty papírky
přála naházet do koše, všechny tam totiž patří. Jenže nevím, kde koš je, jak
vypadá, jaký má tvar,… Papíry si nejsou podobné svým obsahem, na každém
z nich je jiný příběh, ale jsou psány na stejném papíru a všechny patří do
toho koše, do jednoho společného dne, kde už by neležely nezávisle na sobě, ale
utvořily by jeden tvar, jednu velkou souvislost. A přesně tohle mi o listopadu
89 chybí. Jsou to příběhy izolované jeden od druhého, kde je obtížné je slepit
dohromady a hlavně správně. To bych viděla jako jednu ze dvou zásadních věcí.
Ta druhá je o něco prozaičtější. Mezi námi bezesporu je dost lidí, kteří by
mohli pomoci k objasnění celé té situace. Určitě něco v nepořádku je,
pokud nám nepomohou posbírat papíry do koše. Obávám se toho, aby k tomu
vůbec kdy došlo.