SOCIETAS - časopis pro politické a společenské vědy

SOCIETAS – časopis pro politické a společenské vědy, 1/ 2005

SYSTÉMOVÝ PŘÍSTUP V POLITICE

Vladimír PROROK

rektor ARC – VŠPSV Kolín

předseda správní rady NCSP

Vznik a vývoj systémového přístupu

Jednou z metod, která se používá v současné politické vědě je systémový přístup. Systémový přístup není tradiční metodologií v tom smyslu, že by jeho použití bylo běžným po delší období. O systémovém přístupu nemůžeme ovšem zároveň říci, že by to byla metodologie zásadně nová. Systémový přístup začal být v politické vědě využíván od 50. let 20. století. Vznik tohoto přístupu lze ovšem datovat do období 4. stol. př.n.l., kdy byl tento přístup použít Aristotelem v díle „Politika“.[1] Poté byl systémový přístup na dlouhou dobu opomíjen. O jeho návratu lze hovořit až v 18. a 19. století, kdy slouží jako nástroj pro strukturování poznatků ve vědě a filozofii. Příkladem je Linneův „Systém rostlin a živočichů“. Ve filozofii se o uspořádání jednotlivých myšlenkových proudů do systému pokusili I. Kant a G.W.F. Hegel. O aplikaci systémového přístupu lze hovořit i u K. Marxe v jeho „Kapitálu“, kdy systémový přístup slouží jako nástroj strukturování ekonomické reality.

Zásadním přelomem se však stala až 50. léta 20. století. Rozvoj systémového přístupu v tomto období nelze považovat za náhodný neboť byl odpovědí na dlouhodobě vznikající společenskou objednávku. Nárůst společenských rozporů v období vzniku monopolního kapitalismu[2] spolu s destrukci společenských systému v období první světové války stimuloval rozvoj sociologie, psychologie, politické vědy. Objevují se práce M.Webera, V. Pareta, R. Michelse, G. Mosci, A. Bentleye a dalších. Hospodářská krize 30. let a 2. světová válka společenské problémy ještě prohloubily. Ukázalo se, že nahodilost a nedostatečná podloženost rozhodování, mající v politice místo, jsou při existující složitosti vnějších i vnitřních politických poměrů příliš riskantní. Vznikla potřeba další racionalizace, efektivnější regulace a řízení společenských procesů. Alternativou se stal právě systémový přístup.

Systémový přístup měl umožnit splnit tři úkoly:

· strukturovat nahromadivší se teoretický a faktografický materiál,

· komplexněji vysvětlit existující problémy,

· umožnit jejich efektivní řešení.

Systémový přístup není hotová metodologie. Zdokonalování systémového přístupu bylo spojeno jednak s jeho aplikací v jednotlivých sférách lidské činnosti, jednak s vyhodnocováním a zobecňováním výsledků této aplikace. Důležitým faktorem podmiňujícím směr rozvoj systémového přístupu byla i ideologická a zájmová zakotvenost jednotlivých vědců. Systémový přístup byl v první fázi nedílně spojen s kybernetikou.[3] Jedním z prvních teoretických zobecnění nového směru zkoumání bylo dílo N. Wienera z roce 1948 „Kybernetika neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích“[4]. Významným přínosem pro rozvoj teorie systémů byla publikace L. von Bertalanffyho z počátku 50. let „Obecná teorie systémů. Základy, rozvoj, aplikace“.[5] Nový přístup byl vzápětí aplikován i v politice. Největší zásluhu na tom měl D. Easton[6] a G. Almond[7]. Do oblasti mezinárodních politických vztahů rozšířil tento koncept M.A. Kaplan[8]. V druhé polovině 60. let se tento přístup stává minimálně v USA standardním metodologickým východiskem.

V teorii systémů při aplikaci na společnost a politiku lze identifikovat tři alternativy, které odrážejí postupný vývoj koncepce a zároveň i její propojování na tradiční metodologické postupy. Část autorů, vycházející z díla německého sociologia E. Durheima, používá při konstruování modelů především strukturálně-funkcionální hledisko. Tento přístup byl typický pro empiricko - analytickou metodologii a liberální doktrínu. Při tomto pojetí se pracuje s dílčími systémy, připouštějí se spíše evoluční změny, systémové rozpory se chápou jako řešitelné, málo se zohledňují vzájemné vlivy dílčích subsystémů a jejich synergické efekty. Riziko podobného modelu je v tom, že pokud dojde ke kvalitativním změnám, nejsme schopni vzhledem k tomu, že je nepředpokládáme, na ně dostatečně rychle reagovat. Tento přístup dominuje v západní společnosti a někdy se o něm hovoří jako o statickém přístupu.[9]

Druhý přístup byl spojen s dialekticko-kritickou metodologií. Při tomto pojetí se bere do úvahy i možnost systémových změn jako reakce na změnu vnějších a vnitřních podmínek. Vývoj se chápe jako jednota evolučních a revolučních změn. Revoluční, zásadní kvalitativní změny jsou spojovány s tzv. antagonistickými rozpory systémů, které končí kolapsem systému, nebo se synergickými efekty, se vzájemnými vlivy subsystému, vedoucích ke kvalitativním změnám systému. Rizikem podobného přístupu bývá přeceňování možnosti kvalitativní změny a podcenění stabilizačních faktorů či možnosti evolučního vývoje. Tento přístup byl typický pro radikální socialismus.

Třetí verzí v rozvoji systémového přístupu je teorie chaosu, která se zabývá systémy nacházejícími se ve stavu neurčitosti.[10] Teorie chaosu je přehodnocením „statického přístupu“ typického pro empiricko - analytickou školu, je ale i přehodnocením kriticko - dialektického přístupu, který chaos interpretuje jen jako přechod mezi dvěma stabilními stavy. Teorie chaosu do určité míry kombinuje některé principy výše uvedených dvou škol, čímž je nepochybně sbližuje. Teorie chaosu je spojena obecně s analýzou tzv. nelineárních systémů. Nelineární systémy jsou takové, kde výstupy nejsou proporcionální vstupům, kde celek není kvantitativně stejný jako jeho části nebo dokonce kvalitativně není odvoditelný z částí a kde není evidentní, co je příčinou a co je následkem. Teoretické rozpracování, a tím spíše praktická aplikace teorie chaosu na politiku je stále ještě v počáteční fázi a zatím lze hovořit spíše jen o dílčích pokusech. První teoretické studie jsou z konce 80. let, první praktické aplikace byly vyzkoušeny při cvičeních americké armády v roce 1994[11], avšak již vojenské operace na Balkáně v druhé polovině 90. let a zejména operace v Iráku vycházely pravděpodobně, jak ukazuje zvolený postup, již z teorie chaosu. Nový koncept se nepochybně v praxi osvědčil – došlo k žádoucí destrukce obou společenských systému s minimálními náklady, avšak hovořit v současnosti o stabilizaci situace zejména v Iráku není na místě.

Klasifikace systémů

Mezi jednotlivými typy systémů existují významné rozdíly, které se promítají do odlišností ve způsobu jejich fungování. Tyto odlišnosti by teorie systému, pokud má být funkční, měla respektovat. Určité pochybnosti o funkčnosti systémového přístupu mohou být vyvolávány spíše neschopností najít aplikaci systémového přístupu než tím, že by tento přístup nefungoval.

Systémy můžeme diferencovat podle řady parametrů:

· statické nebo dynamické systémy,

· deterministické nebo stochastické systémy,

· uzavřené nebo otevřené systémy,

· velké nebo také komplikované systémy.

Dynamické systémy jsou ty, které se mohou svým vlastním pohybem přizpůsobit změněným podmínkám tím, že vytvářejí pro každou danou funkci optimální strukturu a pro každou strukturu optimální funkci. To vede k možnosti změn, k modifikacím struktury, prvků, funkcí, ke změnám v hierarchii jejich uspořádání v čase a prostoru. Statické systémy jsou v čase a prostoru neměnné. Typickým příkladem statických systémů jsou stroje. Z hlediska výsledku bude stejně problematické použít dynamický přístup na statické systémy či relativně statickou etapu v jejím vývoji, jako použít statické přístupy na dynamické systémy. Stejně jako se nenaplnila očekávání komunistů v minulém století o likvidaci kapitalismu, nenaplnila se ani očekávání mnohých teoretiků na Západě o víceméně neměnné stabilní západní společnosti.

Rozdíl mezi systémy deterministickými a stochastickými spočívá v tom, že v stochastických systémech neexistuje na rozdíl od deterministických systémů jednoznačná a strohá závislost jednotlivých prvků. Procesy, které v takových systémech probíhají, mají proto pravděpodobnostní charakter. Naopak v deterministických systémech každému konkrétnímu vstupu odpovídají jednoznačně definovatelné výstupy a zároveň je jasné, co je příčinou a co je následkem. Přecenění „determinismu“ ve fungování společenských systémů bylo typické např. pro 18. a 19 století, nevyhnulo se ale ani moderní společnosti, a to jak západním demokraciím, tak i tzv. „reálnému socialismu“. Obecnou základnou pro ně tvořil scientismus.[12] Jediný rozdíl mezi západní a „reálsocialistickou“ společnosti byl v daném případě v tom, že Západ přeceňoval úlohu techniky a technologií a reálsocialismus nevyhnutelnost uskutečňování tzv. zákonitostí společenského vývoje. Pokusem vyjít ze začarovaného kruhu scientismu byla postmoderna, avšak nezdá se, že by byla lepším řešením, neboť spíše zaměňuje jeden nedostatek jiným nedostatkem, než by ho řešila. Mnohem racionálnějším se zdá použití právě nelineárních modelů. Bylo by ale asi chybou předpokládat, že teorie chaosu nahradí plně statický a dynamický přístup. Je spíše potřebné hledat, který přístup odpovídá jaké situaci.

Další rozdíl je rozdíl mezi otevřenými systémy a systémy uzavřenými. Otevřené systémy na rozdíl od systémů uzavřených jsou schopny reagovat na vnější podněty změnou své struktury nebo funkcí. Tendence pojímat systém jako uzavřený je typická spíše pro statický přístup než pro přístup dynamický, avšak v praktické rovině se řešení problémů hledalo a hledá v uzavření společnosti.

Kromě toho se v systémové teorii ještě používá pojem velké nebo také komplikované systémy. Za takový systém je považován ten, který současně obsahuje více cílů, k nimž se pohybuje, nebo obsahuje více cílů, které se vzájemně ruší, nebo nakonec obsahuje více struktur, které nelze popsat jedním jazykem (jazyk technologie, práva, politiky apod.). Typickým velkým systémem je společnost. Společnost je zároveň systémem dynamickým, stochastickým, otevřeným a lze tvrdit, že je i systémem nelineárním.

Podstata a principy systémového přístupu

Teorie systémů a systémový přístup vychází z představy, že jevy, se kterými se člověk setkává tvoří určitý celek, vzniklý, tvořený vzájemnými vztahy jednotlivých prvků. Jednotlivé prvky (subsystémy) zaujímají v systému určité místo, které je určeno vztahy k dalším prvkům. Jednotlivé prvky mají kromě toho pro systém určitý význam, hrají v sytému určitou funkci. Systém, coby soubor prvků funguje tak, že změna prvků (subsystémů), jejich vazeb nebo funkce vyvolává změny v dalších částech systému. Systém má zároveň vlastnosti a chování, které se liší od vlastností a chování jeho prvků.[13] Jednotlivé systémy jsou relativně uzavřeným celkem odlišným od vnějšího prostředí.

Jádrem systémového přístupu a teorie systémů je několik vzájemně propojených principů, charakterizujících nejen způsob nahlížení a pojímání reality, ale i procesy probíhající v samotné realitě. K těmto principům patří:

· strukturnost,

· hierarchičnost,

· celistvost

· vzájemní závislost systému a prostředí.

Strukturnost

Realitu lze strukturovat do sítě relativně stabilních vzájemných spojení a vztahů dílčích prvků. Jednotlivé prvky jsou prostřednictvím vazeb součástí celku a zároveň každý prvek je celkem vůči svým prvkům. Jestliže chceme pochopit určitý jev, musíme pochopit, co představuje, tj. čím je tvořen (z jakých prvků se skládá, jaké jsou mezi nimi vazby), jak je zakotven v daném prostředí (jaké jsou vazby mezi ním a vnějším prostředím), jakou má v daném prostředí funkci. Důležité je přitom vzít do úvahy i časový a prostorový faktor, tj. pochopit, jak daný jev vznikl, co ho vyvolalo, co představuje sám o sobě, jak ovlivňuje své okolí a jak okolí ovlivňuje jeho a jak se tyto vztahy modifikují v čase a prostoru. Možným příkladem je společnost. Společnost je součástí přírodního prostředí. Společnost se skládá s řady subsystémů – techniky a technologií, ekonomiky, sociální struktury, hodnotových struktur, politiky. Mezi těmito subsystémy existují mnohočetné vztahy. Zároveň každý z těchto subsystému je dále vnitřně strukturován. Politický subsystém se např. skládá s takových prvků jako je stát, politické strany, nátlakové skupiny, media a veřejné mínění. A opět mezi těmito prvky jsou vazby. Odlišnosti v kvalitě jednotlivých subsystémů a jejich vzájemných vztazích tvoří odlišnosti jednotlivých státních celků. Jednotlivé státní celky mají mezi sebou mnohačetné vztahy, vzájemně se ovlivňují a konkurujíc si a ve svém souhrnu tvoří lidskou civilizaci. Lidská civilizace se rozvojem výše uvedených subsystému vyděluje z přírody a rozvijí se.

Vazby mezi prvky mohou mít jak povahu podstatných, nutných, trvalých a opakujících se spojení, majících povahu zákona, stejně jako mohou být nepodstatné, náhodné a přechodné. Podstatná, nutná a trvalá spojení mohou začít z náhodných vazeb, z druhé strany ovšem ne každá náhodná vazba se musí stát vazbou trvalou. V praxi je potřeba věnovat pozornost právě podstatným vazbám, vazbám náhodným pak jen tehdy, když se mohou stát vazbou trvalou. Např. s náhodných úmrtí v případě okupace cizí země (tzv. kolaterální škody), může vzniknout partizánské hnutí, které se stane podstatným faktorem vývoje. Přestože to není standardní, je zde možné aplikovat i pojmy z fyziky o silných a slabých vazbách. Pokud budeme např. analyzovat vztahy malého a velkého státu, pak povahu silné vazby má vztah velkého státu k malému státu. Pokud dojde ve velkém státu k problémům, pak je vysoce pravděpodobné, že se tyto problémy promítnout i do života malého státu. Naopak, pokud dojde k problémům v malém státu, zpravidla to nijak velký stát neovlivní, nebo ho to ovlivní minimálně. V daném případě proto můžeme hovořit o slabých vazbách. Otázku silných a slabých vazeb je možné vnímat i jako asymetričnost podstatné a nepodstatné vazby dvou prvků. Z hlediska jednoho prvku se jedná o vazbu podstatnou a z hlediska prvku druhého o vazbu nepodstatnou.

Vazby mezi jednotlivými prvky mohou být jak přímé, které jsou zjevné, proto si jich všimneme nebo s nimi kalkulujeme jako s následky naší aktivity, tak nepřímé (vedlejší) či zprostředkované, které mohou zůstat nepozorovány. Nepřímé vazby jsou otázkou vedlejších efektů. Zprostředkované vazby je otázka řetězení následků. Jestliže ovlivňujeme jeden prvek, je iluze domnívat se, že jsme vytvořily jen jednu vazbu a ovlivnili skutečně jen jeden prvek. Klasickým příkladem vedlejších efektů je znečišťování životního prostředí, které vzniká neadekvátním využíváním techniky. Otázka nepřímých vazeb je otázka slabých vazeb, avšak za určité situace se slabá vazba může stát vazbou silnou. Pokud znečištění životního prostředí dosáhne určité hranice, může získat charakter nevratných procesů, vedoucích k ohrožení daného subjektu. Otázka řetězení je spojena s přenášením efektů z jednoho prvku na prvek další. V konečném důsledku může efekt zasáhnou zpětně i počáteční prvek. Např. technologické změny mohou ovlivnit sociální strukturu obyvatelstva, technologie a sociální struktura produkují určité hodnoty, respektive vedou k preferencím určitých hodnot, sociální skupiny pro realizaci svých zájmů si vytvářejí či vybírají příslušné politické instituce a politické instituce mohou zpětně vytvářet podmínky pro rozvoj technologií.

Vazby mohou být dále eufunkční a disfunkční. Eufunkční vazby stabilizují systém, kdežto disfunkční vazby působí proti systému. Disfunkční vazby v rámci politiky bývají spojovány např. s tzv. antisystémovými politickými stranami. Disfunkční vazby mohou vytvářet ale i systémové strany, pokud se chovají nepřiměřené k povaze systému (korupce, klientelismus apod.). Vazby mohou být dále pozitivní a negativní. Eufunkční a disfunkční vazbu oceňujeme podle vztahu k systému, kdežto pozitivní a negativní vazbu oceňujeme podle toho, zda daná činnost posiluje nebo oslabuje daný prvek (subjekt). Antisystémový subjekt může svou činností posilovat disfunkční vztahy v systému a zároveň posilovat svou pozici v systému. Pochopitelně, že je možné i to, že destruuje systém a zároveň i sám sebe. Rovněž je možné, že subjekt působí eufunkčně a zároveň se touto činností destruuje, tj. vytváří ve vztahu k sobě negativní vztahy.

Při praktické aplikaci bývá někdy komplikovaným správně strukturovat realitu, či přesněji řečeno studovaný jev nebo problémovou situaci. Pokud špatně identifikujeme podstatu problému, tj. chybně identifikujeme jaké prvky problém tvoří, jaké jsou mezi nimi vazby a jak je zakotven v realitě problém pravděpodobně nevyřešíme. V zásadě se lze dopustit dvou chyb - buď problém zúžíme (redukce systému) nebo naopak ho rozšíříme. V prvním případě při řešení nebereme v úvahu některé podstatné vazby, bez nichž problém nelze řešit, v druhém naopak zohledňujeme příliš mnoho faktorů, což nám znemožní uvidět podstatné. Kromě toho může dojít k rozptýlení sil, které nám nakonec mohou chybět. Dalším problémem bývá podcenění či přecenění povahy vazby. V daném kontextu můžeme např. řešit nepodstatné otázky, můžeme nepřiměřeně reagovat na nahodilé prvky, můžeme přecenit (podcenit) vzájemné vztahy (vliv) některých prvků. Za zvláštní zmínku stojí přecenění pozitivních vazeb a podcenění vazeb negativních. Každá mince má dvě strany a podceňovat byť dílčí možné negativní dopady či možné vedlejší efekty se nemusí vyplatit. Častým problémem při analýze struktury bývá i podcenění časového faktoru, respektive změn, které mohou v systému nastat v důsledku buď vnějších podnětů nebo jako následek modifikací některého z prvků systému.

Hierarchičnost

Prvky v systému jsou hierarchicky upořádané. Jednotlivé úrovně můžeme popsat jako metasystém - systém - subsystém. V této hierarchii je každý systém zároveň i metasystémem vůči svým subsystémům a zároveň i subsystémem vůči nadřazenému systému. Příkladem podobné hierarchie je již zmíněná posloupnost: příroda – společnost - politika (technologie, ekonomika…) - stát (politické strany…) - zákonodárná moc (výkonná moc…) - parlament… Podobně jako u principu strukturnosti i u hierarchičnosti musíme brát do úvahy časový a prostorový faktor. V různých časových horizontech může mít hierarchičnost různou podobu, což je důležité zejména při praktickém využívání systémového přístupu. Z dlouhodobého hlediska je nepochybně důležitější pro stabilitu společnosti ekonomika a technologický subsystém než politika. Naopak z krátkodobého hlediska je důležitější politika, neboť se přes ní ekonomický vývoj realizuje. Podobným příkladem může být veřejné mínění. Jeho význam roste zejména před volbami. Právě proto se v předvolebním období zvyšují důchody, mzdy a podobně. Význam jednotlivých prvků je dán i zvláštnostmi té nebo jiné země či regionu. V oblastech, kde není např. znečištění životního prostředí viditelné, je menší pravděpodobnost prosazení ekologických subjektů do politiky. Z druhé strany, pokud lidé nemají uspokojeny základní potřeby a problém životního prostředí je vysloveně neohrožuje, byť je palčivý, lidé nemusí ekologické subjekty podpořit. V každém systému můžeme v zásadě najít i prvky, které nemusí být součástí hierarchizované struktury nebo mohou vytvářet relativně nezávislé paralelní struktury.

V důsledku strukturnosti a hierarchičnosti prvků dochází k řetězení následků. Změna jednoho prvků se nemusí projevit jen na úrovni daného systému (změna v politice se může promítnout do ekonomiky, sociální struktury…), ale určitě ovlivní i prvky na nižší úrovni (změna charakteru státu se promítne i do jeho subsystémů – zákonodárné moci, výkonné moci…), může ovlivnit ale systém hierarchicky vyšší. (změna politiky, pokud se promítne do dalších subsystémů (ekonomika, sociální struktura…), může vést ke změně společnosti jako takové). V dané souvislosti lze hovořit o kvalitativních a kvantitativních změnách. Každý z prvků (systém, subsystém) se může modifikovat. Tato změna bude nepochybně modifikovat jeho vlastní prvky (subsystém), ale zároveň nevyhnutelně nemusí vyvolat zásadní změnu systému nebo metasystému. Kvantitativní nebo dokonce i kvalitativní změna na úrovni subsystému může mít žádný nebo jen kvantitativní význam pro systém nebo metasystém Pokud např. zanikne málo početná a málo vlivná politická strana, změní se počet politických stran (kvantitativní změna), ale kvalitu stranického systému to nemusí ovlivnit. Jestliže ovšem zanikne malá politická strana, která hrála úlohu jazýčku na vahách (systém dvou a půl strany), dojde ke kvalitativní změně na úrovni stranického systému a nelze vyloučit, že i na úrovni politického systému jako takového. Kvantitativní změny mají v důsledku řetězení a kumulování (synergický efekt) tendenci přecházet ve změny kvalitativní na úrovni všech následujících systémů. Je to otázka oné „pověstné poslední kapky, kdy číše přeteče“ či motýlího mávnutí, které vyvolá hurikán.

Této vlastnosti systému lze využívat při systémových zásazích. Plánovaná změna může být uskutečňována jak plošně, kdy zasáhneme všechny prvky systému, tak výběrová, kdy zasahujeme jen klíčové (podstatné) prvky systému. Někdy se v dané souvislosti hovoří o úzkých hrdlech. Problematickým ovšem leckdy bývá to, že po destrukci se systém odmítá chovat podle našeho přání, neboť změna (destrukce) jedné úrovně vytváří prostor pro jiné úrovně, respektive prvky na jiných úrovních, které se aktivizovaly. Ani úzká hrdla nemusí být cestou ke změně. Pokud neovlivníme optimální počet prvků, systém může úzká hrdla následně obejít.

Celistvost

Jednotlivé systémy představují relativně stabilní celek Při statickém přístupu jsou zdrojem změn vnější podněty. Při dynamickém přístupu jsou za zdroj kromě vnějších podnětů považovány i vnitřní rozpory systému, pramenící z relativní samostatnosti jednotlivých prvků nebo působení nezávislých (antisystémových) prvků. Systém zůstává stabilní, pokud dokáže přizpůsobit a zároveň i kontrolovat své prvky tak, aby byl schopen přiměřeně reagovat na vnější podněty. Přizpůsobení může spočívat ve změně prvků či jejich podoby, ve změně vazeb mezi prvky nebo ve změnách funkcí prvků. Kontrola je otázkou paralyzování antisystémových tendencí, tj. podřízení či eliminaci prvků, které mohou destruovat systém zevnitř.

K základním problémům aplikace tohoto principu v politice patří přiměřenost změn reálné situaci. Typ reakce je podmíněn především pojetím systému a ideologickým konceptem. Při statickém pojetí, vycházejícím z konzervatizmu, který předpokládá, že stabilita znamená v podstatě neměnnost, jsou systém přetěžující disfunkční prvky často po určitou dobu buď přehlíženy jako nepodstatné, nebo se preferuje represe jejich nositelů. Při statickém přístupu, vycházejícím z liberálně - konzervativního myšlení, které předpokládá, že na vnější tlaky je potřeba reagovat dílčími modifikacemi, má reakce nejčastěji podobu regulace tlaku na systém. Regulace tlaku na systém může spočívat např. v redistribuci odměn. Pod redistribucí odměn si můžeme představit změnu daňových zákonů, zvýšení státních podpor, valorizaci příjmů apod. Možnou variantou je ale i efektivnější socializace, spočívající např. ve zkvalitnění výchovy lidí prostřednictvím vzdělávání a výchovy k občanství nebo v zefektivnění propagandy prostřednictvím masmédií. Při dynamickém liberálním přístupu, jenž předpokládá, že systému jsou vlastní rozpory, které je potřebné včas řešit, se může uplatnit strukturální regulace. Ta může spočívat např. v redefinování cílů. Redefinování cílů může být spojeno jak s tím, že vládnoucí strany změní potichu své cíle, tak s možností vyměnit, ať už prostřednictvím voleb nebo bez nich, politickou reprezentaci (nová vláda, noví ministři apod.). Jinou variantou strukturální regulace může být změna volebního systému, v důsledku čehož se do parlamentu nedostanou některé strany, a tedy i zájmy, které tyto strany reprezentují. Dynamický (dialektický) přístup, spojený se socialismem, který vychází z přechodnosti všech systémů, kalkuluje kromě výše uvedených variant v případě nutnosti i s možností změny politického systému nebo dokonce se zásadními změnami společnosti jako celku, včetně její ekonomiky. Tyto změny se spojují s politickou revolucí, která destruuje předcházející systém a tím otevírá prostor pro vznik nového uspořádání. Problémem zásadních změn je, že věrohodně namodelovat skutečnou podobu budoucího systému je nemožné.

Vzájemná závislost systému a prostředí

Vzhledem k hierarchii “metasystém – systém - subsystém” je každý systém relativně závislý na svém okolí (okolí = metasystém) a zároveň je schopen toto prostředí do určité míry ovlivňovat. Vzhledem k hierachii metasystém-systém-subsystém navíc můžeme hovořit o blízkém (bezprostředním) prostředí či okolí (vztah subsystém => subsystém) a prostředí vzdáleném (vztah subsystém => metasystém). Reakce na vnější podněty může spočívat jak v úplném přizpůsobení se vnějšímu prostředí, tak ve změnách tohoto prostředí, respektive v poli mezi těmito řešeními.

Problémem při aplikaci je definovat změny prvků, vazeb a funkcí jak při přizpůsobení se vnějším podmínkám, tak pro jejich ovlivnění. Přičemž je potřeba brát do úvahy již zmíněné systémové efekty dílčích změn, včetně možných vedlejších efektů jak dovnitř, tak navenek. Důležité je vzít do úvahy i možné změny prostředí, které vyvolají námi uskutečněné změny v jednotlivých časových horizontech.. V tomto kontextu je důležitým stanovit optimální postup, tj. vymezit nutné změny pro řešení dané konkrétní situace, časový sled jejich realizace. Obecným rizikem při reakci je ignorování, podcenění či přecenění možnosti kvalitativní systémové změny.

Typ reakce je obecně podmíněn možnostmi systému, stejně jako zájmem a hodnotami příslušných subjektů. Podceňování kvalitativních změn bývá dost často spojeno s metodologií, kterou uplatňujeme při politickém poznávání a s ideologií, které věříme. Nejméně citlivý zde je konzervatismus a normativně-ontologický přístup, o něco citlivější je liberalismus a empiricko-analytický přístup. Naopak supercitlivý je marxismus a ideologie komunismu, které ale zase naopak často možnost kvalitativních změn přeceňují.

Možná řešení za standardních podmínek se nacházejí v tzv. atraktoru, což je pásmo definované změnami, které povedou k dosažení zamyšleného cíle. V tomto pásmo jsou možné různé modifikace prvků, vztahů, funkcí, které budou mít více méně podobné efekty. Nejlépe to charakterizuje přísloví: „Všechny cesty vedou do Říma“. Za určité situace ovšem může dojít k tzv. bifurkaci (rozdvojení), kdy se rozšiřuje podle možných řešení o ty, které jsou nestandardní. Situace se tak vyznačuje chaotickými stavy. Chaos ovšem není nikdy absolutní. Na jeho strukturování se podílejí „nižší úrovně reality“ či prvky systému, který byl destruován.

Doc. PhDr. Vladimír Prorok, CSc.