Jan KALOUS
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismus MV ČR
Před 15 lety v listopadu 1989 zkolaboval
komunismus v tehdejším Československu. Stalo se tak ze dne na den, pro
mnohé nečekaně, ale co je hlavní bez zjevné konfrontace.
Komunistická
strana Československa se v únoru 1948 chopila pevně moci a udržovala
si ji všemi myslitelnými mocenskými prostředky po více než 40 let. Mezitím
popřela Masarykovy demokratické tradice, na nichž stála 1. republika,
povraždila nejlepší syny a dcery tohoto národa a dovedla zemi
k hospodářskému živoření. Lidé vlastně žili ve velkém vězení – ve státě,
který byl na hranicích obehnán ostnatým drátem; ve státě, v němž o
budoucnosti rozhodoval kádrový profil rodiny a všudypřítomná stranická
byrokracie; ve státě, v němž KSČ měla ústavně zaručenou vedoucí pozici ve
společnosti hlídanou věrným represivním aparátem – tzn. Státní bezpečností, Veřejnou
bezpečností, armádou, Lidovými milicemi atd.; ve státě, v němž kvetl
systém tajného špiclování a donašečství.
Co tedy
narušilo dominantní postavení KSČ právě v roce 1989? Pro odpověď na tuto
otázku se musíme podívat i do okolních států a především také do tehdejšího
Sovětském svazu a připomenout si stručně dobový kontext.
Od počátku 80.
let dochází k narůstající konfrontaci mezi SSSR a USA. Duch détente 70.
let je zapomenut. Čtyřicátý americký prezident Ronald Reagan již nehodlal dále
nečinně přihlížet porušování lidských práv v tzv. socialistickém bloku,
navíc umocněným podpisem závěrečného dokumentu helsinské konference (občanská
práva byla v socialistickém bloku sice ústavně zaručena, ale v praxi
nebyla vládnoucími komunisty akceptována). Reagan rovněž nehodlal tolerovat
vojenskou agresi SSSR v Afghánistánu. Tuto politiku mj. podpořil ambiciózním
zbrojním programem, kterému sovětský blok již nedokázal čelit. Reagan nazval
Sovětský svaz Říší zla a vyzval sovětské představitele k uvolnění atmosféry
uvnitř bloku a k reformám. V dalším známém projevu vyzval generálního
tajemníka sovětských komunistů Gorbačova, aby ztrhl berlínskou zeď, odstranil
tak symbol rozdělené Evropy a nebránil vůli východoněmeckých občanů žít ve
svobodné zemi.
Pád sovětského
bloku v Evropě by jistě nepřicházel v úvahu bez reformních snah
uvnitř SSSR. Je třeba si uvědomit, že Brežněvovo vedení vojensky zasáhlo proti
pražskému jaru a přispělo rovněž k vyhlášení výjimečného stavu
v Polsku v prosinci 1981. V sérii státních pohřbů generálních
tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu (postupně Brežněva, Andropova a
Černěnka) jako by umírala konfrontační politika starého ražení. V březnu
1985 se tak na scéně objevil Michail Sergejevič Gorbačov, který si byl vědom
jistých systémových omezení SSSR a volil cestu společenského uvolnění a
skutečných nikoliv pouze proklamovaných reforem. Jeho politika glasnosti,
demokratizace a perestrojky vycházela také z toho, že Gorbačov zjistil, že
Sovětský svaz nemohl v drahé konfrontační zahraniční politice dále
pokračovat. Jeho reformy postupně uvolňovaly atmosféru v poněkud strnulé a
na ostrou vnější kritiku z řad veřejnosti nezvyklé stranické nomenklatuře.
Přesto se, myslím, dá říci, že Gorbačovova pozice uvnitř KSSS a SSSR byla méně
stabilní než jeho postupně získané renomé v zahraničí.
Bylo zřejmé,
že staří komunističtí oligarchové ve východní Evropě nástup reforem nezachytili
a snad ani nechtěli přenášet gorbačovské experimenty do svých zemí. Ostatně od
takových letitých fanatiků moci jako byli východoněmecký Erich Honecker,
maďarský János Kádár, polský Wojciech Jaruzelski, rumunský Nicolae Ceausescu,
bulharský Todor Živkov nebo československý Gustáv Husák se reformní program ani
nedal očekávat. Popřeli by totiž sami sebe. Reformy se v jejich
představách odehrávaly více či méně pouze proklamativně. Například
v Československu pod hesly o nutnosti nového myšlení, optimalizace a
restrukturalizace výroby, ale bez jakéhokoliv dialogu s opozicí či
s disentem. Opozice byla naopak pravidelným terčem režimu, který ji
systematicky pronásledoval a označoval ji nálepkou antisocialistických živlů.
Nepomohla ani výměna na postu generálního tajemníka KSČ, když Husáka vystřídal
ještě poněkud méně schopný Miloš Jakeš, který jako by symbolizoval prototyp tehdejšího
stranického funkcionáře. Jakeš totiž nebyl schopen smysluplně formulovat své
myšlenky a pro veřejnost představovala jeho vystoupení komická čísla.
Přesto měl
tento muž v rukou mocný aparát, který mohl využít k potlačení
jakéhokoliv náznaku odporu. Inspirovat se mohl u čínských komunistů, kteří
v červnu 1989 nasadili proti reformnímu hnutí studentů na náměstí
Nebeského klidu v Pekingu armádu. Kritici stávajícího režimu byli
rozježděni tanky a zmasakrováni tak, že náměstí Tchien-an-men bylo následně 12
dnů pro veřejnost uzavřeno, aby režim stihl odklidit všudypřítomné stopy
násilí. Zahynuli zde tisíce zejména mladých lidí. Následovalo zatýkání
opozičních předáků a jejich uvěznění, čistky na vysokých školách, proreformní
komunisty v čele s generálním tajemníkem Čao C-jangem nahradili
zastánci tvrdého nekompromisního stranického jádra.
Mohl být
takový scénář použit i v Československu? Samozřejmě, mohl. Tehdejší
československý ministr obrany generál Milan Václavík uvažoval o nasazení armády
proti demonstrantům v listopadu 1989. Nelze opomenout ani koncentraci
jednotek tehdejších Lidových milicí v Praze. Jejich nejvyšším velitelem
byl totiž ze své funkce generální tajemník ÚV KSČ, jejich výzbroj byla na
velice solidní úrovni – zajišťovala ji totiž Československá lidová armáda a
navíc tyto jednotky byly utvořeny z věrných členů KSČ. Ke prospěchu věci
se vedení KSČ zachovalo podobně jako jejich ekvivalenty v sousedních
státech – tzn. zasedli s opozicí k jednacímu stolu. Zásah, domnívám se,
znemožnila také skutečnost, že demonstrace a projevy nespokojenosti se
nesoustředily jen do jednoho místa, ale zasáhly celé území státu. Jít do
konfrontace za takové situace by znamenalo nepředstavitelné krveprolití.
Podívejme se
ve stručnosti do dalších států sovětského bloku, které byly v roce 1989
zbaveny komunistického monolitu.
Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Sověty kontrolovaná
Německá demokratická republika zkolabovala měsíc po bombastických oslavách 40
let své existence za situace, kdy stále více jejich obyvatel hledalo cesty, jak
uniknout z Honeckerova socialistického ráje. Exodus východních Němců šel
přes Maďarsko, Rakousko a také Československo. Od září se navíc po NDR začínaly
šířit projevy nespokojenosti obyvatel. Honecker zvažoval rozhodný zásah, ale nedostal
již k tomu příležitost. 18. října odstoupil z funkce a nové vedení
NDR v čele s Egonem Krenzem hledalo východiska z nelehké
situace. Právě 9. listopadu oznámil tajemník ÚV SED Schabowski, že NDR
v podstatě již nebrání svým občanům v cestě na Západ. Jeho nečekané
vyjádření znamenalo konec NDR a začátek procesu německého sjednocení.
V Polsku byla moc donucena začátkem roku 1989 zahájit
se znovu obrozenou Solidaritou dialog u kulatého stolu. Jaruzelského výjimečný
stav z prosince 1981 a následné uvěznění představitelů opozice tedy
oddálilo tento okamžik o necelých 8 let. Výsledkem kulatého stolu byla dubnová
dohoda o konání částečně svobodných voleb. Ty s naprostou převahou vyhrála
Solidarita. V srpnu pak Solidarita převzala vládní odpovědnost, když
v čele vlády stanul Tadeusz Mazowiecki. Po abdikaci prezidenta
Jaruzelského byl v prosinci 1990 na tento post zvolen Lech Walesa.
Maďarský gulášový socialismus Jánose Kádára byl dlouhodobě
nesen heslem Kdo nejde proti nám, jde s námi. Maďarským Gorbačovem se měl
stát Károly Grosz, kterému také Kádár v roce 1987 předal otěže moci.
Reformní komunisté pak na podzim 1989 zahájili dialog s opozicí u kulatého
stolu a dohodli se na uspořádání svobodných voleb na jaře 1990. Březnové volby
vyhrálo opoziční Maďarské demokratické fórum.
Bulharský vůdce Todor Živkov stál v čele komunistů od
roku 1956. Důsledně vždy sledoval moskevskou linii (tedy až na Gorbačovovu
politiku reforem) a také to mu umožnilo přežít ve funkci až do listopadu 1989.
Dne 9. listopadu byl na Ústředním výboru strany kritizován a musel proto
opustit nejvyšší post ve prospěch Petara Mladenova, který si mezitím
v Moskvě pro tento postup vyjednal podporu. Byl zahájen dialog
s opozicí, která se mezitím zformovala do Svazu demokratických sil. A
právě opozice přebrala iniciativu v dalším bulharském vývoji. Mladenov se
tomuto trendu snažil zabránit, ale sám sebe politicky znemožnil, když na jednom
ze shromáždění v prosinci 1989 zachytila televizní kamera v reakci na
skandování davu „demise, demise“ jeho slova: „Povoláme tanky.“
Rumunský diktátor Nicolae Ceausescu se ještě
v listopadu 1989 opájel mocí na stranickém sjezdu, na němž přednesl
5-tihodinový projev přerušený 100 potlesky z toho 67krát ve stoje.
V prosinci ale vypukly nepokoje v Temešváru. Ceausescu se je rozhodl
potlačit klasicky, tj. silou. V domnění, že měl situaci pod kontrolou se
vydal na svoji poslední zahraniční cestu do Teheránu. Musel se však vrátit
dříve – nepokoje se totiž rozšířily do dalších lokalit včetně Bukurešti.
Ceausescu zřejmě ani tehdy nepochopil, že jeho vláda definitivně skončila.
Místo toho svolal na svoji podporu demonstraci před budovu Ústředního výboru
strany. Dav ale místo klasických oslavných hesel začal skandovat „Pryč
s vrahy“; Ceausescu nebyl schopen reagovat jinak než prchnutím vrtulníkem
z rozbouřeného města. V krátké občanské válce přešla pak armáda na
stranu vzbouřenců. Svět byl šokován scénami brutality Ceausescovy věrné
politické policie Securitate. Sám Ceausescu byl i s manželkou ještě na
rumunském území dopaden a o vánocích roku 1989 po rychlém soudu popraven. Moc
v zemi převzala Fronta národní spásy v čele s bývalým komunistou
Ionem Iliescem.
Rok 1989 byl
z hlediska sovětského bloku rokem kolapsu. Pro nově utvořené občanské společnosti
pak nastartováním demokratické etapy. Ztráty, které tyto státy ve všech
oblastech života, včetně morálních hodnot, utrpěly, se však budou překonávat
několik desetiletí.
Myslím si, že
k hodnotám nové československé, respektive české demokracie měla patřit
snaha důsledně a bez odpustků se vyrovnat se zločiny komunismu a jejich
pachateli. Vždyť KSČ byla plně politicky odpovědná za společenskou devastaci
trvající více než 40 let.