ANNUNTIO VOBIS GAUDIUM MAGNUM – HABEMUS PAPAM
ředitel ARC – VŠPSV Kolín
Latinskou formulí, která byla zvolena i
jako nadpis tohoto článku, začíná tradiční oznámení Vatikánu, kdo
z kandidátů se ujímá funkce papeže. Po úvodních slovech následuje oznámení
jména nového papeže, kterým byl jako zatím poslední v pořadí zvolen 19.
dubna 2005 německý kardinál Joseph Ratzinger. Kardinál Ratzinger, nyní
vystupující pod jménem Benedikt XVI, je nejen hlavou katolické církve, ale i
hlavou státu. Papež je tak i politickým aktérem a tvůrcem mezinárodní politiky.
Stát, který Benedikt XVI. v současnosti řídí, je sice rozlohou nejmenším
státem světa, ale svým vlivem patří k „velmocím“.
Stát Vatikán je absolutistickou teokratickou
monarchií. Suverenitou disponuje Svatá stolice (latinsky Sancta Sedes, anglicky
The Holy See), které patří bazilika svatého Petra a několik dalších církevních
objektů. Stát má vlastní ústavu, jejíž současná podoba pochází z roku
2001. V tomto ústavním dokumentu nalezneme mj. zmínku o institucích nebo o
státní vlajce.(1) Novou konstituci vydal Jan Pavel II. v roce 2001, ve
dvacátém třetím roce svého pontifikátu. Osoba předchozího papeže Jana Pavla II.
(občanským jménem Karola Wojtyly) zviditelnila nejmenší stát světa nejen
v rámci evropského kontinentu, ale i ve všech dalších světadílech.
Popularita Jana Pavla II. vedla i k tomu, že na jeho pohřeb přijeli i
představitelé ostatních církví a jiných teokratických států. Karol Wojtyla se
narodil v roce 1920 v polských Wadowicích. Na kněze byl vysvěcen
v roce 1946, poté studoval v Římě a následně vyučoval na katolických
vysokých školách. V roce 1958, kdy jako profesor vyučoval teologii na
univerzitě v Krakově, začíná jeho kariéra v rámci krakovského
arcibiskupství, která vrcholí roku 1964 nástupem do úřadu krakovského
arcibiskupa. V roce 1978 byl zvolen papežem a tím i nejmladší hlavou nejmenšího
státu světa od jeho oficiálního vzniku v roce 1929. Smrt Karola Wojtyly –
Jana Pavla II. byla světu oznámena 2. dubna 2005.
Nástupce Jana Pavla II. byl volen tradičním
rituálem, jenž se od ustanovení hlav jiných autoritativních monarchií významně
liší. Zatímco u většiny jiných nekonstitučních monarchií se hlavou státu stává
zástupce vládnoucího rodu, ve Vatikánu je situace – z pochopitelných
důvodů – odlišná. Vzhledem k zákazu partnerských vztahů pro křesťanské
kněze (dnes katolické kněze) z 12. století, kdy existovala obava, že potomci
z manželství církevních představitelů by rozmělnili majetek církve, není
možné vybrat nástupce hlavy vatikánského státu běžně užívanou metodou
nastoupení – zpravidla nejstaršího – potomka. Nejbližší rodina zesnulého
panovníka je v případě Vatikánu nahrazena nejbližšími spolupracovníky –
kardinály katolické církve, kteří dosud nedosáhli věku 80 let. Tito „volitelé“
jsou jmenování předchozími papeži a vybírají novou hlavu státu Vatikán ze svého
středu. Podle platných pravidel volby (2) nesmí být nikdo ze sboru oprávněných
volitelů vyloučen, pokud se svého práva účasti na konkláve nezřekne sám. Místem
volby papeže musí být městský stát, volitelé musí během voleb bydlet
v objektu Domus Sanctae Marthae (3) a celý Vatikán podléhá přísnému režimu
kontroly pohybu osob. S voliteli totiž nesmí přijít nikdo do kontaktu,
vyjma osob, kterým je pobyt v uzavřeném sektoru povolen. Do skupiny těchto
osob patří zejména několik vatikánských úředníků (např. sekretář kardinálského
kolegia, který funguje jako sekretář volebního shromáždění), dále pak
zpovědníci, dva lékaři, kuchaři a pracovníci úklidu. Všechny přítomné ve
Vatikánu pak čeká přísaha zachování mlčenlivosti. Tuto mlčenlivost může zrušit
pouze nový papež.
Tradiční rituál byl v případě letošní
volby doplněn i o ty nové body, které vycházejí z rozvoje vědy a techniky.
Přísaha, kterou skládají osoby – nevolitelé, obsahuje i tento závazek:
„Slibuji rovněž a přísahám, že nebudu používat žádného záznamového zařízení, ať
hlasového či obrazového toho, co se během volby bude odehrávat v prostoru
Vatikánu, zvláště pak toho, co má přímo nebo nepřímo jakýkoli vztah k činnostem
spojeným se samotnou volbou.“ (4) Před samotnou volbou je proto nutné
zkontrolovat jednací a volební prostory, zda v nich nejsou umístěna
odposlouchávací či jiná monitorovací zařízení. Před samotnou volbou ještě
skládají slib i všichni kardinálové, že budou dodržovat pravidla volby a že
v případě svého zvolení budou „konat věrně Petrův úřad pastýře
všeobecné církve a nepřestanou utvrzovat a bránit duchovní i časná práva, jakož
i svobodu Svatého stolce.“ (4) Touto přísahou se zavazují všichni kandidáti
i k tomu, co většinou slibují hlavy států v demokratických státech po
svém zvolení – že budou dbát o svůj stát.
Samotný technický průběh volby papeže lze
porovnat s průběhem voleb hlav jiných států. Papežem se stává ten
kandidát, který získá dvě třetiny hlasů přítomných volitelů. Přesnou podobu má
mít i hlasovací lístek, jméno kandidáta, kterému dává volitel svůj hlas, se
píše do dolní části lístku. Lístky s uvedením jmen více kandidátů jsou
neplatné. Volební řád počítá i s nemocnými voliteli. Úvodem konkláve jsou
zvoleni tzv. kardinálové – zdravotníci, kteří navštíví nemocné kardinály
v ubytovacím prostoru Vatikánu s přenosnou urnou, do které nemocní
volitelé vhodí svůj lístek. Po odevzdání lístků jsou všechny hlasy sečteny a
lístky následně spáleny. Není – li volba dlouhodobě úspěšná (po třech dnech
voleb a následně 21 volebních kolech), postačuje ke zvolení prostá většina
hlasů. Výsledek každé volby oznamuje veřejnosti dým, stoupající ze Sixtínské
kaple. Je – li dým tmavý, volba byla neúspěšná. Naopak bílý dým stoupající
k nebesům ohlašuje světu, že volba proběhla úspěšně. Přestože nové
předpisy pro volbu papeže – jak již bylo uvedeno – hovoří i o moderní technice,
stoupající dým nadále zůstává jediným „médiem“ pro informace věřícím o
výsledcích jednotlivých hlasování.
Výsledkem letošního konkláve bylo – jak již
bylo úvodem řečeno – zvolení kardinála Josepha Ratzingera, dosavadního prefekta
vatikánské kongregace pro nauku víry. (5) Nová hlava vatikánského městského
státu se bude muset potýkat s mnoha církevními, ale i světskými problémy.
Především bude muset zaujímat stanoviska k aktuálním společenským
problémům, které trápí současné katolíky. Joseph Ratzinger bývá řazen novináři
a pozorovateli vatikánského života k odpůrcům všech reforem současné
katolické církve, k těm, kteří tvrdě bojují proti homosexualitě, potratům
či antikoncepci. Česká konzervativní internetová stránka Katolík revue o
nástupu Benedikta XVI. napsala: „První reakce liberálů
ve světě i církvi na adresu nového papeže byly předvídatelné. Zděšení, úlek,
kritika, u některých opatrné očekávání. Obojí je oprávněné. Co lze od nového
papeže očekávat? Bude-li jednat v duchu svého dosavadního působení, lze
očekávat, že v morálních otázkách bude pevný, stejně jako jeho předchůdce.
Na rozdíl od něj lze očekávat méně slov o důstojnosti člověka a jeho právech a
více důrazu na práva Boží. Z této perspektivy lze čekat i jeho pokračující
kritiku sekularismu a náboženského indiferentismu, včetně jejich
institucionálních vyjádření, jakým je např. Evropská unie.“ (6) Ještě ve své předchozí funkci se současný papež významně zapojoval
do státnických diskusí – například ostře odmítl možné členství Turecka
v Evropské unii.(7)
Bude jistě zajímavé sledovat, jak se nové
vedení Vatikánu vyrovná se stále ostřejší kritikou ze strany věřících. Uvidíme,
zda se nebudou opakovat vystoupení podobná tomu, které předvedla během
vánočního koncertu v roce 2003 ve Vatikánu americká zpěvačka Lauryn Hillová.
Ta při svém vystoupení přednesla projev, ve kterém – v zaplněné vatikánské
koncertní hale – ostře napadla církev za všeobecnou zkaženost a snahu udržet
pedofilní aféry katolického kléru v tajnosti. S výraznou kritikou
Vatikánu, který odsuzuje používání prezervativů – možných pomocníků v boji
s chorobou AIDS, přišel v létě loňského roku i komisař Evropské unie Poul
Nielsen během jedné televizní relace britské stanice BBC. Nielsen prohlásil, že
odpor vůči kondomům ohrožuje milióny lidí a obvinil Vatikán z nedostatku
lásky pro lidské bytosti.
Vatikán ale musí řešit i problémy svého chodu,
zejména deficit rozpočtu. V roce 2003 dosáhly příjmy Svaté stolice 203 659
498 euro, výdaje pak 213 228 954 euro. V předchozích
letech hospodařil Vatikán ještě hůře, takže vnitřní vatikánský dluh stále
narůstá. Vatikán však vlastní cenné papíry za přibližně jednu a čtvrt miliardy
eur (je spoluvlastníkem několika automobilek či mediálních kolosů, např. studia
Walta Disneyho). Snaha po zisku je při návštěvě nejmenšího státu světa vidět na
každém rohu. Ve vatikánských muzeích platí pouze minimum slev a
v desítkách galerijních obchodů – umístněných v komnatách bývalých
papežů – se návštěvník na každém kroku setkává se snahou o zpeněžení často
až dech vyrážejících suvenýrů, včetně plnících per s naskenovanými podpisy
slavných osobností (paradoxně i Galilea Galileiho, souzeného před staletími
katolickou inkvizicí za vědecká stanoviska). Aparát státu čítá více než čtyři
tisíce zaměstnanců, Vatikán provozuje rozhlasovou stanici Radio Vatican a
vydává vlastní noviny. Nová hlava státu bude muset nutně hledat i nové zdroje
financování, případně připravit ekonomickou reformu.
Pozornost bychom měli věnovat mezinárodně –
politickému působení Vatikánu. Neúspěch ratifikačního procesu tzv. euroústavy
může přinést nové formy zájmu katolické církve o politické záležitosti Evropy.
Očekávat se dají důraznější protesty Svaté stolice proti přistupování
„nekřesťanského“ Turecka do EU a snaha ovlivnit chování zástupců katolických
politických stran ve státech Evropské unie. Zatímco na počátku evropské
integrace stáli politici křesťanských stran, dnes se prohlubování integrace
stalo součástí rétoriky zejména socialistů. Křesťanské strany zdůrazňují stále
více národnostní či historické rozpory, například v případě poválečného
odsunu německých občanů. Česká biskupská konference vydala při příležitosti
konce 2. světové války prohlášení, ve kterém se mj. říká: „Šedesát let po
pádu nacismu už rozhodně nesmíme ztotožňovat nacismus s Německem a se všemi
Němci: i mezi nimi byli skuteční hrdinové. Je proto třeba usilovat o usmíření s
našimi bývalými spoluobčany německé národnosti a jejich potomky, kteří byli vyhnáni
podle nespravedlivého principu kolektivní viny, kde s viníky trpěli i nevinní.“
(8)
Kam bude směřovat katolická církev začátkem 21. století? Jakou roli bude hrát nejmenší stát světa v mezinárodní politice? To jsou otázky, na které dostaneme odpověď v nejbližších pěti či deseti letech. Zatím vše nasvědčuje tomu, že sledovat politiku malého Vatikánu bude mít velký význam nejen pro věřící, politiky či teology, ale i pro nás, politické vědce.
POZNÁMKY:
(1) – celý text ústavy naleznete na stránkách Vatikánu http://www.vatican.va v části nazvané „Vatikánský městský stát“
(2) – poslední úpravu pravidel volby papeže provedl Jan Pavel II.
(3) – ubytovací objekt dal vybudovat ke konci svého pontifikátu
Jan Pavel II.
(4) – citováno dle UNIVERSI
DOMINICI GREGIS - Apoštolské konstituce Jana Pavla
II. o Sede Vacante a volbě římského papeže
(5) – první vatikánskou verzi životopisu Benedikta XVI.
uveřejňujeme na jiném místě tohoto čísla časopisu Societas
(6) – http://www.katolikrevue.cz
(7) – Benedikt XV. se naopak zasloužil o navázání kontaktů
„křesťanské“ a „muslimské“ Evropy, v Turecku dokonce stojí jeho pomník
(8) – ČBK k 60.
výroční ukončení 2. sv. války, http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=6874