SOCIETAS - časopis pro politické a společenské vědy

SOCIETAS – časopis pro politické a společenské vědy, 3 – 4/ 2005

ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII – ROK POTÉ

Ilona ŠVIHLÍKOVÁ,

Vysoká škola ekonomická

Česká republika se stala 1. května 2004 plnoprávným členem Evropské Unie. Tento krok s sebou nesl mnohá očekávání: jak optimistická, tak pesimistická. Jaká je situace rok poté, tedy v roce 2005?

Největší rozšíření EU v dějinách (o 10 nových a navíc podstatně chudších států než jsou západoevropští členové EU) vedlo k úpravě hlasovacích mechanismů. Ty ale zůstávají nadále tak komplikované, stejně jako systém orgánů EU a jejich funkce (které se navíc často prolínají), že jsou pro běžného občana nesrozumitelné. Řada výtek tak byla a je směřována na tzv. deficit demokracie. Evropský parlament (EP) zůstává poměrně slabým orgánem, přestože jeho kompetence rostou. Paradoxně s tím ale klesá účast pro volby do Evropského parlamentu. Evropský parlament ani evropské dění tak nestojí v popředí zájmu občanů. Prim a hlavní zodpovědnost podle jejich názoru hrají domácí vlády a EP[1] je tak často chápán jako jakási druhá liga či přímo odkladiště nepohodlných politiků.

V případě České republiky se projevily dvě skutečnosti. Jednak, stejně jako u ostatních států, byl nutný souhlas poslanců EP pro vstup ČR do EU. ČR nicméně získala nejméně hlasů, především kvůli bojkotu německých a rakouských poslanců kvůli Benešovým dekretům. To vyvolalo v ČR logicky velmi negativní pocity a probudilo historické reminiscence. Po vstupu se ukázalo, že hlasování o evropských záležitostech je silně ovlivněno domácí situací. Občané dané země tak často „trestají“ své národní vlády.

K podobnému jevu došlo i v ČR, kdy totálně propadla vládnoucí sociální demokracie, posílila ODS i KSČM. To mělo silné vnitropolitické dopady, které vedly nakonec k pádu premiéra Špidly a nastolení vlády Stanislava Grosse, která ovšem také neměla dlouhého trvání. Volby do EP ale nebyly onou rozbuškou, spíš se projevily dlouhotrvající spory o směřování ČSSD. Ty začaly sestavením trojkoalice a nový rozměr dostaly po, pro Miloše Zemana neúspěšné, volbě prezidentem republiky.

Řada příznivců rozšíření argumentovala tím, že se vstupem ČR do EU dostaneme z „ruské“ zóny vlivu a definitivně tak potvrdíme své směřování na Západ. Někteří umělci dokonce hovořili o tom, že se ČR konečně dostala z „Asie do Evropy.“ Rozšíření mohlo mít tento psychologický dopad. Je ale velmi sporné mluvit o opuštění ruské zóny vlivu u země, které je již řadu let členem NATO a jejíž polistopadová orientace byla vždy jasně prozápadní. ČR má tendenci pohybovat se extrémně ode zdi ke zdi, takže se po listopadové revoluci s nadšením vrhla na západní trhy, zřejmě s domněním, že na české výrobky jsou všichni zvědaví. Naopak neprozřetelně opustila trhy střední a východní Evropy, především Ruska. V současné době se řada firem opět snaží se na tento velký a dlouhodobě velmi perspektivní trh dostat. Formulace o přechodu z Asie do Evropy, kterou považuji za velmi nešťastnou, je nejenže geografickým nesmyslem, ale je demonstrací názoru, kterým nás často bývalý prezident Havel prezentoval v zahraničí: jako jakýsi nedospělý, zaostalý národ, který právě slezl ze stromu a potřebuje „kultivující péči svých starších vyspělých západních bratrů, z jejichž společenství byl násilně vytržen.“ Lze rozhodně tvrdit, že tento postoj – který byl dlouho i postojem oficiálním – image a postavení ČR nijak neprospěl. Devótnost totiž nikdy k silnějšímu postavení země nepřispívá.

Tento názor byl navíc otřesen v základech, když se ukázalo, kolik problémů mají „staré“ státy EU. Omezení pohybu pracovních sil k pocitu sounáležitosti s EU rovněž nepřispělo. Přes všechny výroky o „jednotě Evropy“ a jejího směřování se opakovaně ukazovalo a ukazuje, že národní zájmy mají přednost. Jistý vliv na to má i odpovědnost politiků, která je chápána v rámci národního státu v první řadě. Již zmíněný deficit demokracie jistě také hraje svou roli.

Přestože ČR namítala – ústy svého vrchního vyjednavače Teličky – že po rozšíření EU nehrozí exodus českých pracovníků a přestože to potvrzovaly všechny provedené analýzy[2], jak Německo a Rakousko[3] zavedly přechodné sedmileté období pro volný pohyb pracovní síly. ČR se tak omezila jedna ze čtyř svobod.[4] Tento zákaz měl spíše – jak Telička varoval – psychologický dopad „občanů EU druhé kategorie“, který se za rok mnoha Čechům potvrdil. K podobnému vnímání EU vedly i pravidelné hodnotící zprávy, kdy Evropská Komise posuzovala Českou republiku, často optikou pana učitele a zlobivého žáčka, který musí co nejdřív dát své resty do pořádku. Často přitom kritizovala skutečnosti, se kterými měly problémy i „staré“ země EU.

ČR předvedla své eskapády se svým evropským komisařem, kterým měl být nejprve Miloš Kužvart, než ovšem vyšly najevo jeho naprosto nedostatečné jazykové znalosti. Poté byl nominován expert na evropské záležitosti – Pavel Telička – který ale nebyl po chuti KDU-ČSL, která v něm viděla zástupce komunistické nomenklatury. Komisařem pro sociální otázky se nakonec stal Vladimír Špidla, který tak byl sociální demokracií odsunut do Bruselu. Nedá se říci, že by tato „škatulata, škatulata hejbejte se“ obraz ČR nějak zlepšila.

Od vstupu do EU řada lidí očekávala prudké zvýšení cen potravin. Prakticky každý den se v novinách objevovaly analýzy, pokaždé s jiným vyhodnocením, které ukazovaly, jak se změní ceny potravin. K základní změně došlo, resp. byla schválena již před vstupem do EU. Byl to přesun určitých položek ze snížené (u nás 5%) do zvýšené (nejprve 22, později 19%) sazby DPH. Právě tento přesun, týkající se především služeb, zapříčinil růst inflace v roce 2004. Není zcela správná úvaha, že EU „nutila“ ČR, aby služby byly zdaněny buď 19 či 22 %. EU nemá harmonizované daně, ať už přímé či nepřímé, což vede k daňovému dumpingu u cen zboží. V poslední době se zavedením tzv. rovně daně u některých nových členů, dostává daňový dumping zcela nové rozměry.[5] EU má pouze stanoveno, jaké kategorie zboží spadají do jaké sazby: zda do nižší či do vyšší. Nemá ale už přesně určeno, jaká má která sazba být. Existuje jen určité rozpětí, z něhož je ovšem celá řada výjimek. Spor se také u nás rozhořel o pohostinství a ubytovací služby, kde vyšší daňová sazby může poškodit cestovní ruch (na který jsou vázány desetitisíce pracovních míst). Velkou nevoli vyvolalo i zdražení volání a posílání SMS, včetně Internetu.

Téměř panika se objevila u nemovitostí. Odborníci i média se předháněli v odhadech, o kolik se zvýší ceny nemovitostí, o které se budou „prát“ zahraniční bohatí zájemci. Zvýšení cen nemovitostí před vstupem je klasickým příkladem sebe se splňujícího očekávání. Zpráva Asociace makléřů s nemovitostmi konstatuje, že v roce 2003 a na začátku roku 2004 došlo k nadprůměrnému nárůstu cen. Po našem vstupu do ČR ale masově nevtrhli zájemci o koupi nemovitosti, takže ceny nemovitostí od té doby pozvolna padají. Ceny bytů až o 20%, ceny dlouhodobého nájemného o10%.

V cenách potravin se odrazila silná konkurence jak mezi maloobchodními řetězci, tak slabé postavení zemědělců, které bylo přístupem dále zeslabeno. Podle oficiálních propočtů se ceny kvůli vstupu zvýšily jen o 0,5%. Ceny byly ovlivněny rovněž odstraněním cel v rámci EU, zároveň také společným celním zatížením zemědělských produktů pocházejících ze zemí mimo Unii.[6]

Zemědělská politika je jedna z největších slabin EU. Počáteční důvody jejího vzniku byly logické: zajistit, že země bude v potravinách soběstačná, že nedojde k prudkému nárůstu potravin a že venkovské obyvatelstvo se masově nerozhodne odejít do měst. Zemědělská politika, která byla vždy do značné míry úlitbou Francii, zpočátku své cíle dobře plnila. Brzy ale začala vést k velkým nadbytkům, které musely být draze zničeny i skladovány (či prodávány s exportní prémií, protože ceny v EU převyšují ceny světové). Zemědělská politika v 70. a 80. letech ujídala až okolo 80% ze společného rozpočtu EU. Od té doby byla nastartována řada pozvolných reforem. Rozšíření ale má na nové země velký dopad, především na zemědělsky zdatné Polsko. Subvence západních farmářů jsou mnohem vyšší, než farmářů nových členů. Zemědělská politika je navíc jedinou politikou, která je zcela evropská. O rozložení produkce se tedy určuje na „bruselské“ úrovni. Kolik jaké půdy se smí kde obdělávat a kolik čeho smí jaká země vyvážet. V ČR nastalo velké pozdvižení především kvůli cukrovarnictví, která u nás má velkou tradici. Centralizovaným přístupem by ale bylo naše cukrovarnictví de facto zničeno. Z jasného čistého vývozce jsme se tak již stali dovozcem cukru.

Pozitivně je hodnocen vliv rozšíření na vývoj našeho obchodu. ČR po počátečním propadu na začátku 90. let stabilizovala své vztahy se západní Evropou a postupně se jí dařilo proniknout na velmi nasycené a konkurenční trhy. Před vstupem šlo zhruba 70% našeho exportu do EU. Prim při tom hrálo Německo, na které připadalo až 40% našeho vývozu. S rozšířením EU se dále zlepšily odbytové možnosti našich podniků a to se odrazilo v nadmíru pozitivních výsledcích našeho exportu. Přes 85% našeho exportu nyní směřuje na rozšířený evropský trh, což ukazuje silnou propojenost a rovněž závislost ČR na EU. Export do Německa se poněkud snížil (procentuelně), zde jsou na vině ale dlouhotrvající německé hospodářské problémy. Bude jen ku prospěchu věci, pokud se export ČR bude více diverzifikovat, protože předchozí 40% závislosti na jedné zemi (ať má jakkoliv velký trh) je nezdravá. I při problémech Německa se naši exportéři dokázali přeorientovat na jiné trhy a prokázali tak svou rostoucí konkurenceschopnost. Čísla za export nejsou pro experty až zase takovým překvapením, zapojení se do evropských trhů bylo silné již před vstupem a „zbylá“ procenta obstaral export na další nově přistoupivší země. Překvapením se ale stala dynamika exportu, která byla po Číně a Jižní Korey třetí největší na světě (růst dosáhl v roce 2004 23,8%, zatímco v roce 2003 9,3%). Zatímco ČR vykazovala léta deficit obchodní bilance (který byl zpočátku kompenzován přebytkem bilance služeb díky cestovnímu ruchu, a později především přílivem zahraničních investic), pro rok 2005 očekávají ekonomové bilanci vyrovnanou a optimisté dokonce lehký přebytek. V roce 2004 ČR dosáhla se zeměmi EU pozitivní saldo ve výši 226 miliard korun, které pozitivně působilo na celkovou obchodní bilanci.

Velmi pozitivní je i struktura našeho exportu. Dominantní skupinou nejsou, jak je všeobecně rozšířeno „pivo a sklo“, ale strojírenské výrobky a dopravní prostředky.[7]

Faktem zůstává, že rozšíření odbytových možností pro naše výrobce také znamená větší konkurenční tlak ze strany zavedených a kapitálově silných společností. Protože ale ČR byla silně napojena na „západní“ trh již před vstupem, nedošlo (zatím) k žádnému velkému šoku. Především české podniky jsou vystaveny určité diskriminaci. Ta vyvolává velmi negativní nálady u české veřejnosti, protože posiluje obraz „státu druhé kategorie z východu“ a posiluje strany, které odmítají evropskou ústavu a jsou velmi kritické vůči EU jako takové. Jde nejen o to, že lékaři v jiné zemi EU odmítnou ošetřit českého pacienta, který byl v ohrožení života. Takovýto případ vyvolá logicky silnou publicitu a zvýšený odpor proti té „smečce byrokratů z Bruselu.“

Češi se podobně jako například Poláci (ovšem ne v takovém počtu) pokusili obejít sedmiletý zákaz svobodného pohybu pracovních sil. Protože pohyb služeb takto regulován nebyl, Poláci a Češi chtěli především v Německu nabízet služby jako by byly firma – tzv. ich AG (v překladu: „akciová společnost já“). Německé úřady požadovaly pracovní povolení, přestože to se normálně vyžaduje jen u zaměstnanců. Němci, kteří zažívají nejvyšší poválečnou nezaměstnanost a navíc na ně dopadnul tvrdý reformní zákon Hartz IV.[8], jsou na takové pokusy z logických důvodů velice hákliví. V diskusi o evropské ústavě ve Francii dostal polský instalatér - který bere domácím práci, protože je ochoten pracovat mnohem levněji - téměř mýtickou podobu. Samozřejmě, že ČR se svými 10 miliony obyvatel (s podstatně vyšší životní úrovní) nevzbuzuje takové obavy jako 40milionové Polsko s rozsáhlým zemědělským sektorem a nezaměstnaností, která je nejvyšší v celé Unii a pohybuje se nad 18%.

Diskriminace se projevuje i v tzv. neviditelných překážkách obchodu, ve kterých si libuje obzvláště Německo. Protože v rámci EU byla odstraněna cla a jiná „očividná“ omezení dovozu, jako např. kontingenty, zbývají tyto neviditelné překážky, mezi něž patří např. různé certifikáty, které prokazují, že zboží odpovídá německým normám. Získat takovéto certifikáty je nejen časově velmi náročně, ale i drahé. Dochází tak ke zpomalení importu zahraničního zboží.

ČR se vstupem do EU pro investory dostala (psychologicky vzato) do stabilní a prosperující zóny, čemuž odpovídá i zvýšení proudu investic a tak zvýšení atraktivity ČR pro investory.

Co se týče struktury odvětví českého hospodářství, lze vyjmenovat zhruba tři odvětví, která se potýkají s velkými problémy. Jde o tři odvětví, která se téměř na celém světě těší zvláštnímu zacházení a patří k ekonomicky i politicky nejcitlivějším. Je to samozřejmě zemědělství, dále textil a výroba oceli. O zemědělství a problematice cukrovarnictví jsem se již zmínila. Výroba oceli a textil jsou obory, které by byly postiženy i bez EU. V obou zuří velmi ostrá celosvětová konkurence a oba patří k těm, které na sebe vážou velké množství pracovní síly a jsou proto zvýšeně politicky citlivé. EU v současnosti zvažuje možnost razantnějšího postupu proti přílivu levného čínského textilu. Čína je schopná textilem zásobovat celý svět a v Evropě je tak ohroženo až na milion pracovních míst.

Výmluva „musíme to tak udělat, chtějí to po nás z Bruselu“ se zařadila mezi oblíbené „hlášky“ politiků a k oblibě tohoto centra EU také nepřispívá. Tento výrok slouží často jako výmluva pro opatření, která by musela být provedena, ale pro politika je často snazší svést vše na EU a být tzv. „krytý.“ Za zmatečný zákon o novelizaci DPH nemůže EU, ale my sami, protože byl připravován na poslední chvíli a obsahoval značné množství chyb.

Aféry s balenými koblihami, či změnou SPZ (ČR má nyní stejné jako v Nizozemí, ale nic jako jednotné SPZ v EU neexistuje) znechucují mnoha občanům EU a ukazují ji jako spolek byrokratů, kteří nemají na práci nic jiného než určovat, jak zakřivené mohou být okurky. V mnoha věcech byla ČR papežštější než papež, což je ovšem v ČR běžné. Nelze ale popřít, že ČR se svým vstupem stala závislejší na různých pravidlech a směrnicích.

Běžní občané navíc nemají příliš přehled o tom, kam až sahají pravomoci EU. Zatímco někteří vidí za doporučením z EP kultivaci naší politické scény, protože dostatečně vzdálený EP vidí české problémy jinou optikou, jiní za tím vidí velké ohrožení národní suverenity. Argumentují, že poslanci EP vydávají rezoluce (které ale nemají právní závaznost) k otázkám, o kterých vědí na základě medializovaných kampaní – aktuálně např. odstranění vepřína v Letech. Stejně bychom se ovšem mohli ptát, kolik „domácích“ poslanců hlasuje o věcech, o nichž něco ví a kterým rozumí…

K jednoznačně negativním dopadům patří prudký nárůst kamionové dopravy přes území ČR, které vede k postupné devastaci dálniční a silniční sítě. Podle odhadů ministerstva dopravy Českou republikou projede až o polovinu více kamionů než před vstupem. Vláda na tuto situaci chce zareagovat zavedením mýtného, aby se vyrovnaly podmínky u nás a v okolních zemích.

Velké spory probíhají i o rozpočtu EU. Zatímco největší čistý plátce - Německo – zažívá nejen velké hospodářské problémy, ale i politickou krizi, která může vyústit v předčasné volby, volají nové země po navýšení společného rozpočtu. EU je tak někdy prezentována jako štědrá kasička a náš přístup k EU „urvěme, co můžeme ze strukturálních fondů.“ Česká republika z fondů jednoznačně profituje. V prvním roce svého členství dostala ČR 7 miliard korun. Česká republika by ze strukturálních fondů a z fondu soudržnosti v letech 2004-2006 mohla čerpat až 80 miliard korun. Podporovány jsou stavby koridorů či čističek odpadních vod a další ekologické projekty. Zájemci o čerpání z fondů EU se ale potýkají s neznalostí potřebných procedur, takže ČR nečerpá tolik prostředků, kolik by mohla.

EU ale větší rozpočet potřebuje. Společná monetární politika a její hlavní představitel – Evropská centrální banka - čelí silné kritice. Jednotný postup v monetární oblasti vyvolává místní krize a podtrhuje nutnost přerozdělování. Pokud by k němu nedošlo nelze vyloučit větší politické nepokoje a nestabilitu. Německo je ale ponořeno v hluboké domácí problémy a těžko tak bude chtít zvyšovat svůj podíl čistého plátce. V současnosti probíhá spor o strop příjmů pro regionální pomoc, kde proti sobě stojí bohatší země, jako je např. Dánsko či Rakousko a proti nim, jak staří členové (Portugalsko, Řecko, Španělsko), tak noví členové, kteří z fondů mohou nejvíce profitovat. Není řešena ani otázka příjmová, která se dotýká speciální britské slevy, kterou Velké Británii vybojovala M. Thatcherová. Rozpočet Unie by měl být jednomyslně schválen již v červnu.

Námět na samostatný článek je ČR a společná evropská měna euro. ČR je, především zprava, kritizována za velké deficity. Nicméně i „staré“ země EU si uvědomují jak nutnost uvolnit tzv. Pakt stability, tak se stále častěji hovoří, jaké účetní kreativity, či přímo podvodů (např. Řecko) se země dopouštěly, aby oficiálně byly způsobilé euro zavést. Nutnost a tlak na zavedení eura se tak hodí jako argument určitým liberálním skupinám, které tlačí na rázné snižování schodků a brousí si zuby na privatizaci státních penzijních fondů.

EU a tak i ČR zaměstnává rovněž diskuse o evropské ústavě. Píšu tento článek v den, kdy probíhá francouzské referendum. Ve Francii proběhla dlouhá diskuse o tomto dokumentu. (na rozdíl od ČR, kdy zatím víme kdo je pro, kdo je proti, ale co v ústavě je, k tomu jsme se zatím nedostali). Předběžné výzkumy ukazují, že většina Francouzů se zřejmě vysloví proti evropské ústavě. EU by se tak ocitla ve velmi komplikované situaci: pro přijetí dokumentu je třeba, aby byl přijat ve všech 25 členských státech. Zatímco někde se rozhodovalo referendem (Španělsko), v Německu evropskou ústavu pro jistotu schválila Schröderova vláda. Jediná Česká republika se ještě nerozhodla, jakým způsobem ke schvalování evropské ústavy přikročí. ČR jako jedna z mála vyspělých zemí totiž nemá všeobecný zákon o referendu, což velmi komplikuje situaci. Nový premiér Paroubek nevyloučil situaci, kdy by o dokumentu mohla rozhodnout vláda, která je jasně pro a učinila z přijetí euroústavy jednu z programových priorit své vlády.

Evropská ústava je jak očekávaným tak hluboce obávaným dokumentem. Má sloužit jako jakási střecha nad ostatními smlouvami, zaručovat práva občanům Unie a také ukazovat směřování EU do budoucna. Euroústava je kritizována jak levicovými tak pravicovými stranami. Pravicové konzervativní strany poukazují na to, že integrace pokračuje příliš hluboko, že to ohrožuje právo suverenity národních států. Jedním z největších kritiků je Václav Klaus, který tak ovšem mezi hlavami států tvoří jedinou výjimku. Levicové strany (některé sociálnědemokratické a komunistické) kritizují euroústavu za přílišný příklon k neoliberalismu, na kterém by EU měla být postavena, za osekávání sociálních práv a ohrožení sociální Evropy, což je model, na němž byla vystavěna po 2. světové válce většina evropských zemí. S euroústavou je často mylně spojován i přístup Turecka, který je navzdory oficiálním proklamacím politiků přijímán napříč Evropou se značnými obavami.

Stejně jako v jiných evropských záležitostech, i zde může převážit (jak naznačuje Francie) vliv domácí politiky. Vysoká nezaměstnanost, obava z levné pracovní síly z východu (ano, nejsme vnímání jako „noví Evropané“, ale stále jako Východ, naším přístupem k EU se tento stereotyp ve vnímání nezměnil) a domácí nespokojenost s neoblíbeným premiérem Raffarinem[9] ukazuje, že se většina Francouzů, navzdory silné pozitivní kampani prezidenta Chiraca, vysloví proti. Odpůrci euroústavy se domnívají, že dokument oslabující pozici národních parlamentů by vedl k nemožnosti Francie provozovat nezávislou zahraniční politiku.

Těžko říci, co se bude dít potom. Podle řady politiků EU nemá scénář číslo dva a nejspíš se ani nepočítá, že by se Francouzům dala ještě jedna šance, aby svůj názor „poopravili.“ Existují dvě pravděpodobné varianty: euroústava se buď dá k ledu a budou ztraceny roky jejího vyjednávání, nebo se Evropa rozdělí na dvourychlostní, na země, které euroústavu přijaly a které ne. Považuji za pravděpodobnější druhou variantu, protože se mi nezdá příliš možné, aby v „jádru“ chyběla země jako Francie. Vše ale ukáží příští dny.

Co se změnilo pro ČR vstupem do EU? Tuto otázku jsem položila svým studentům na VŠE. Odpovědí mi bylo mlčení, nebo tvrzení, že „nic moc.“ „Studovat v zahraničí je těžší než dříve, pořád se na nás koukají jako na zaostalý Východ, jako na někoho, kdo ohrožuje jejich pracovní místa a sráží dolů západní mzdy, když jsem jel do Německa, chtěli po mně pořád pas.“ To jsou některé z odpovědí, které jsem si zapamatovala. Nadšení z EU opadlo i u studentů, kteří tvořili nejoptimističtější skupinu. Pamatuji, jak jsem v dubnu 2004 dělala mezi studenty průzkum, kdo je pro náš vstup do EU, a pro bylo 99,9%.

Dostavilo se jisté vystřízlivění[10] z EU. Optimisté, kteří očekávají ráj na zemi, zjistili, že EU je specifickou nadnárodní organizací se svými vlastními hlubokými problémy. Pesimisté zase zjistili, že po našem vstupu nedošlo ke krachu hospodářství a masivnímu zdražení potravin. ČR potvrdila svou exportní výkonnost, české hospodářství zažívá silnou konjunkturu, přičemž export je právě jedním z tahounů růstu. Je ale nesmyslné, všechny úspěchy (ale i neúspěchy) připisovat EU. V komplexním a provázaném světě je velice těžké určit, co bylo příčinou čeho.

Naše členství v EU by mohlo pomoci i tomu, že si budeme klást nepříjemné ale nutné otázky, zda existuje nějaký evropský národ a zda případně chceme být součástí takového národa, jak můžeme k rozvoji Evropy přispět a co Evropa může poskytnout nám. Naše členství v EU nám tak může pomoci objasnit si vlastní identitu.

EU patří k nejvýznamnějším světovým „hráčům“, kteří svými rozhodnutími ovlivňují i ty, kteří jsou „mimo.“ Snad je proto dobře, že Česká republika se může na rozhodnutích, které se jí týkají spolupodílet.

Ing. Ilona Švihlíková

Literatura:

Kramešová, I.: První rok v Unii vyvrátil pochyby skeptiků, Právo, 30. 4. 2005

Ein Jahr nach dem EU-Beitritt, Prager Zeitung, Nr. 17, 28. 4. 2005

Volle Fahrt Richtung Europa, Prager Zeitung, Nr. 17, 28. 4. 2005

Internetové stránky:

www.czso.cz

www.euroskop.cz

Příloha

Výsledky výzkumu:

Přinesl vstup ČR do EU občanům nějakou změnu?

nic se nezměnilo 76%

život se změnil k horšímu 19%

život se změnil k lepšímu 5%

Splnil vstup ČR do EU Vaše očekávání?

zatím těžko hodnotit 59%

ne 34%

ano 7%

zdroj: Právo, První rok v Unii vyvrátil pochyby skeptiků, 30. 4. 2005