SOCIETAS – časopis pro politické a společenské vědy, 3 – 4/ 2005

VELKÁ A MALÁ TÉMATA ČESKÉHO POLITICKÉHO DISKURZU 2004 – 2005:

EVROPSKÁ ÚSTAVNÍ SMLOUVA, ORGANIZACE EVROPSKÝCH STÁTŮ,

POSTDEMOKRACIE A LISABONSKÁ STRATEGIE

Zdeněk ZBOŘIL

prorektor ARC – VŠPSV Kolín

Po ročním pobytu ČR ve společném evropském domě, jak nadšeně nazývali EU v polovině devadesátých let 20.století její obdivovatelé z nejrůznějších politických stran, po volbách do Evropského parlamentu, po uvedení českého komisaře mezi komisaře evropské, po prvním vážném varování z Francie a druhém z Nizozemska, a po vleklých krizích české pro-evropské vlády, se podle nejrůznějších průzkumech veřejného mínění, dostavilo očekávané rozčarování a narůstající skepse. Obě tyto tendence ve změnách postojů veřejnosti však nejsou ani menší a ani větší, než byly ve většině k ES nebo k EU přistupujících států v devadesátých letech 20.století (nebo i dříve). Eurobarometer a také řada dalších studií na tento po-vstupní efekt dlouhodobě upozorňovala, a tak lze konstatovat, že se vlastně neděje nic neočekávaného.¹/

Tak jako v jiných evropských zemích má ovšem reflexe tohoto fenoménu svou intimnější, domácí podobu, jejímiž charakteristickými znaky je zájem veřejnosti o platy euro-komisaře a euro-poslanců, opožděný zájem voličů o to, komu svými hlasy do evropského parlamentu vlastně pomohli, a také trochu tradičně, jakým způsobem a kolik peněz lze získat z evropských strukturálních fondů nebo z jiných zdrojů definovaných rozpočtovými pravidly EU. Zajímavé je, že se téměř vytratil počáteční entusiasmus a ideové odůvodňování nezbytnosti návratu do Evropy a dokonce se ani příliš nediskutuje o morální podpoře EU občany ČR nebo naopak ČR institucemi EU.

Otázky, zda čeští zástupci v Bruselu, Štrasburku a Lucembursku hájí nějaké jiné než své vlastní zájmy jsou sice čas od času veřejností kladeny, někdy i prostřednictvím tištěných a audiovizuálních medií, ale odpovědi jsou většinou stručné a kusé. Zda je to vinou tradičně popisných reportáží, které spíše upozorňují na vnější kolorit EU než na obsahy vyjednávání a smlouvání se, je obtížné říci, protože většina korespondentů chápe své poslání jako cestu za kuriozitami a nikoli jako denní pravidelné zpravodajství, navíc vycházející z nejméně tří rozdílných informačních zdrojů a alespoň stejného počtu rozdílných názorů. Jen s obtížemi pak jde rozlišit, co je oficiálním názorem českého státu, a třeba jeho ministerstva zahraničních věcí, a co názorem korespondenta nebo zpravodaje. Rozdílné názory nebo interpretace různých událostí pak lze slyšet prakticky jen z úst poslanců Evropského parlamentu (EP), a to zejména proto, že se snaží využít svého omezeného prostoru v mediích pro prezentování politiky své české politické strany, více nebo méně pevně zavedené v evropských strukturách.

Pokud jde o nejvyšší ústavní činitele ČR lze konstatovat, že jejich vztah k EU je, až na několik výjimek, setrvale neplodný a veřejnost nepřibližující k porozumění nikoli jen problémům EU ale i celé evropské integrace. Vláda, která se prostřednictvím svého ministerstva zahraničních věcí vyčerpala vydáním několika set stran agitačních letáků a brožur, a která postupně zapomínala, že hlavním tmelem její soudržnosti byl vstup do EU a pro-evropská politika, opakuje veřejnost nezajímající tvrzení o prospěšnosti evropské sounáležitosti, avšak kromě argumentů ekonomických nepředkládá žádné nové nebo alespoň novější.

Poněkud barevnější jsou diskuse o evropských otázkách na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, případně  Senátu, ale to jen proto, že prostřednictvím evropských témat se odehrávají souboje mezi politickými stranami. I tento typ střetnutí politických stran je předem omezen existenciálně nutnou koaliční jednotou a na druhé straně pak nulovou tolerancí koaliční vládě, na kterou zjednodušila ODS svou soutěž s ČSSD. A ani v současné době méně monotematické vystupování KSČM mezi těmito dvěma extrémy nepřitahuje větší pozornost občanů k evropským tématům.

Evropská ústavní smlouva.

A tak zůstává v poslední době jediným pokusem o oživení zájmu o EU v podstatě neméně tradiční kritická vystoupení presidenta republiky a obvykle hněvivé reakce jeho oponentů. Neobávejme se proto napsat, že teprve nyní, o prázdninách, a tedy v nejméně vhodné době, začíná s ročním zpožděním diskuse, o které mnozí předpokládali, že bude předcházet velkému rozšíření EU. Jejími tématy se nejprve stala ratifikace Evropské ústavní smlouvy a po otřesu, který vyvolaly výsledky referenda ve Francii a Nizozemsku, se objevila další staronová témata: model EU jako evropského super-státu, nebo jako federace států či společenství zemí nebo regionů, a konečně, řečeno slovy presidenta Václava Klause, jako Organizace evropských států (OES).

Předcházela tomu však diskuse, místy až hysterická, o osudu Evropské ústavní smlouvy (EÚS) zůstala v ČR omezena jen na prostředí politiků a public intellectuals, aniž se dotkla většiny občanů, ačkoli právě ti měli rozhodovat o její ratifikaci v ČR. A pokud se o ní psalo a hovořilo v médiích, opakovaly se většinou zprostředkované názory politiků, které jakoby nás vracely o nejméně deset let (nebo i více) nazpět. Do doby, kdy se uvažovalo v Evropě o strachu z minulosti a z budoucnosti, kdy lidé a občané došli k názoru, že je lepší být spíše spojeni než rozděleni, a že nejlepší obranou před nejistou budoucností (bylo to jen několik let po velké ekonomické a politické krizi) je společná prosperita a společně sdílené štěstí.

Současná česká diskuse o EÚS nás dokonce tak trochu vrací až do 19.století, do doby vzniku většiny ústav evropských zemí a do let neúnavných diskusí o jejich povaze a legitimitě, zdrojích síly a významech jejich obsahu. Staatsverfassung, nebo hezky česky konštituce, znamenalo sice také že jde o ústavu jako základní zákon státu (Grundgesetz), který měl obsahovat souhrn nejdůležitějších ustanovení veřejného práva té které říše, ale také, v užším slova smyslu, se tím myslelo státní zřízení, jež mělo zaručovat obyvatelstvu (o občanech se tehdy mluvilo jen s mírou) účastenství na výkonu státní moci, jak psal Jan Otto, sám vynikající historik práva, ve své Encyklopedii obecných vědomostí.

Tehdy se ještě rozlišovaly ústavy podle objemu účasti na státní moci prostřednictvím určitých politických tříd (stavů, národů nebo plátců daní) nebo veškerého lidu, a pak se používalo označení ústava lidová nebo moderní a reprezentační. Činil se také rozdíl mezi ústavou udělenou (oktrojovanou) z  vůle nějakého jedinovládce a ústavou smluvenou, jež byla vydána a přijata na základě nějaké dohody mezi panovníkem, vladařem a zástupci národa nebo občanů. Konečně se činil z hlediska formy rozdíl mezi ústavou psanou, která byla obsažena v zákonech, a nepsanou, založenou na zvycích nebo právech obyčejových.

Od této doby se dodnes příliš nezměnilo. Potřeba ústavy dnes vyplývá z požadavku, stanovit určitá pravidla státní nebo mezinárodní organizace, a to pokud možno taková, která by neomezovala občany a zajišťovala jejich základní práva. (Ke stejnému cíli lze ovšem dojít také tím, že se hledá odpověď na otázku po oprávněnosti a legitimitě politického režimu, který má tato individuální práva hájit.)

Navrhovatel projektu Organizace evropských států (OES) jej dal do souvislosti s pojmem post-demokracie a obrátil pozornost k povaze evropské integrace více než se agitátorům ve prospěch nové EÚS garantovanou podobou EU zdálo vhodné. Proto opět reagovali podrážděně a zdá se, že málo pozornosti se věnovalo v posledním roce různým agendám. Mezi nimi se zdá být tou nejméně zajímavou, ačkoli tomu mělo být naopak, kritické posouzení Lisabonské strategie expertním týmem bývalého nizozemského předsedy vláda Wima Koka a jím předpokládaná její úprava nebo změna.

Organizace evropských států

Připomeňme si, že Václav Klaus svůj návrh OES prezentoval v polovině července hned dvakrát. Nejprve v interview uveřejněném pod titulem Paroubek ukazuje, že myslí jen na sebe a ne na stát, ve kterém se kromě OES zabýval trochu předčasnou kritikou nové Paroubkovy vlády a také vztahem mezi terorismem a multikulturalitou.²/ Nicméně hlavním tématem celého rozhovoru se zdá být jeho názor na evropský integrační proces, a to jak se o něm sice často, ale nikoli za pomoci argumentace nebo jen výměny názorů hovoří a tedy nejedná v ČR. Proto Václav Klaus nejprve v citovaném interview reaguje na skutečnost, že na jeho výzvu českým politikům k diskusi o budoucnosti EU nikdo adekvátně neodpověděl, a to i přesto, že k takové diskusi vyzvala i samotná Evropská rada, když po pro ni neočekávaných výsledcích všelidového hlasování o Evropské ústavní smlouvě ve Francii a Nizozemsku přímo volalo po nutnosti reflexe a vyjádření se o dalším směřování evropské integrace. Proto se Klaus také domnívá, že je vhodná doba takovou diskusi zahájit a zároveň vyzývá, aby česká vláda byla aktivní a nikoli pasivní v přístupu k celé evropské integraci, aby pouze nepřebírala importované názory, tak jak se to děje v posledních několika letech.

President České republiky vychází z názoru, že dosavadní pro-evropská vláda ČR investovala již příliš politického kapitálu, a proto si nechce přiznat, že tento kapitál prostě zmizel a nemá žádný výnos. ³/ Ale protože nejde jen o problém vlády, která má před sebou necelý rok své existence, je proto nutné hledat alternativu k tomu, co podle jeho názoru nemá u občanů ČR žádný kredit. Nicméně důležitější je, že jakékoli evropské téma nemůže být jednodimenzionální a celá diskuse o budoucnosti EU nemůže být monotematická.⁴/

Díky položené otázce se v citovaném interview slovy tazatelů zjednodušuje problém dalšího uvažování o evropské integraci na dva základní modely, a to na Evropu mezivládní a mezistátní. Klaus proto až provokativně navrhuje opustit dvacetiletý vývoj evropské integrace spojený se jménem Jacquese Delorse a jeho epigonů a doporučuje hledat nové řešení, které by neznamenalo petrifikaci současného stavu, ani další prohlubování integračního procesu. Konkrétně to pak demonstruje na svém negativním vztahu k evropskému občanství a symbolické Ódě na radost, která je mu metaforou nikoli jen jako hymna EU, ale i jako výraz neohraničitelného euro-optimismu.

Klausova základní teze je, že …musíme opustit myšlenku vytvoření Státu Evropa, která je nám stále sugerována a přijmou to, že …budoucnost evropské integrace by mohla být vymezena jako Organizace evropských států, jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států jak se o to pokoušela evropská ústava. ⁵/ Klaus ovšem prezentuje tuto svou myšlenku nikoli jako schválnost, jak se domnívají čeští novináři, a jak je jejich prostřednictvím presentována v evropských byrokratických strukturách, ale jako reakci na neúspěch referend o ústavě, po kterých by mělo následovat projednání nějakého nového ústavního dokumentu, na kterém dlouhodobě trvají evropští federalisté i jejich čeští epigoni.

Pod provokativním titulem Evropa podle krále Slunce zaútočil na tyto dvě teze v denním prázdninovém tisku Petr Uhl, když napsal, že Václav Klaus využívá, navíc obratně, všech bludů a předsudků o národě a národním státě, které západní část Evropy překonala, pokud je vůbec v minulých dvou stech letech přijala. ⁶/ Důvod Klausova vystoupení hledá ve frustraci presidenta, který se snaží překračovat své pravomoci a vystupovat proti vládě, jejíž politiku by měl podle ústavy respektovat. A proto je přirovnáván ke Králi slunce (Ludvíku XIV.), který však ve své kritice EU nenabízí žádnou alternativu. Prý také je v rozporu s už padesát let uskutečňovanou politickou integrací států, s rozvojem samosprávy a subsidiarity, s posílením občanství každého občana EU a tudíž i s podporou občanské společnosti.⁷/

Dalo by se namítnout, že ovšem bludy a předsudky o národním státě nejen západní část Evropy v minulých dvou stoletích nejen přijala, ale dokonce je přivedla na svět a způsobila tím nejen nacionalismem zrazený socialistický internacionalismus na začátku první světové války a nacionálně-socialistické genocidium o dvacet let později, ale zejména předsudečný nacionalistický export, který měl podobu malvolentního imperialismu 19.století, dodnes vnímaného mimo Evropu nikoli jako vývoz demokracie, ale právě naopak, jako agresi a násilnou exploataci lidských a materiálních zdrojů a jejich totální devastaci.

Nejvíce však kritiky OES vzrušuje Klausova jiná EU. Mnozí z nich, v rozporu s tvrzením o nedostatku alternativ, říkají a píší, že tato Klausova OES má být společenstvím nebo organizací národních států s důrazem na pokrevnost, etnicitu a typ kultury. Petr Uhl pak namítá, že něco podobného již existuje v podobě Rady Evropy, která se řídí Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.Tvoří ji společenství čtyřiceti šesti států, včetně Turecka a s výjimkou Bulharska, Albánie a Makedonie. A navíc Klaus …o obsahu své velmi, ale opravdu velmi menšinové vize Organizace evropských států moudře pomlčel, tvrdí s neskrývanou ironií. ⁸/ (Je samozřejmě až nehorázné pochybovat o Klausových znalostech Churchillových Spojených národů Evropských z roku 1946, stejně jako dalších pokusů o ekonomickou a teprve později politickou integraci šesti a dalších evropských států, které probíhaly v posledním půlstoletí.)

Václav Klaus v souvislostech se svou letní aktivitou přinesl do české diskuse o povaze evropské integrace po ročním členství ČR v EU ještě jeden terminologický a sémantický problém. Upozornil na termín post-demokracie, kterému se nedostalo takové pozornosti jako OES. Hněvivou reakci vyvolala nejdříve a spíše Klausova zmínka o nestráveném, nepřirozeném, a proto umělém multikulturalismu, který je …spojený se přirozenou loajalitou lidí vlastnímu národu. ⁹/

Ve své kritice tohoto výroku si Martin Hekrdla povšiml, že president, za jiných okolností zastávající pozitivní postoj k ekonomické globalizaci a víře v neomezenou vládu trhu, tentokrát nechce uznat, že oba tyto fenomény …podrývají sebejistotu doposud na sebe hrdých individualistů i dosavadní politické loajality k národním státům. ¹⁰/ Avšak opomenul tuto poznámku spojit s již několikrát Klausem použitým termínem post-demokracie.

Post-demokracie a EU.

Paralelně s touto kritikou publikoval Jiří Bystřický svou stať o rizicích post-demokracie, která se bez přímého odkazu na nesměle probíhající českou diskusi o jednotlivostech evropské integrace, při které se její účastníci obávají o osud demokracie, o její současnou podobu a dokonce i o skutečnost, zda už vlastně není post-demokracií.¹¹/

Bystřický si klade otázku, zda již nedošlo k změně správy věcí veřejných ve prospěch dvou typů kalkulativního chování. Těmi jsou marketingová a disciplinární strategie, které vznikají v okamžiku, kdy vysoce individualizovaný konzument je díky těmto dvěma strategiím jedinečným ručitelem svého vlastního vykořisťování. ¹²/ V podstatě jde o to, že člověk přestává být v jednoznačně konzumně orientované společnosti občanem (v nejkrajnějším případě i člověkem) a stává se disciplinovaným spotřebitelem všeho, co je mu díky perfektně promyšlené strategii nabízeno. Není důležité co to je, zda barevná voda, originálně pojmenovaný karbanátek nebo ideál demokracie, antikomunismu nebo války za náboženskou svobodu či nadřazenost.

Veřejné zájmy, jak jsme jim dosud rozuměli, přestávají být v souladu s procesem individualizace a …jedno musí ustoupit druhému. ¹³/ A proto, …prvním rizikem post-demokracie je možnost vzniku a rozvoje vysoce individualizované společnosti bez společensky ospravedlňujícího cíle. ¹⁴/ Dalším rizikem je nedostatečná potřeba reprezentace a pak také možnost, která je paradoxně důsledkem dosavadního demokratického vývoje, a to možnost nerozhodnout se, nevolit zástupce a zastupitele, protože nic není k rozhodování. Není koho volit, není proč volit a není také nutné hledat voliče, protože kalkulativní chování může být naplněno i nominacemi. …to, co lze vyjednat mimo oblast politické reprezentace, se stává řešením přímým prodejem. Nazvěme to třeba deregulací politiky. ¹⁵/

Spojíme-li si tato konstatování s tím, čemu se doposud mírně říká demokratický deficit EU, pak bude snáze srozumitelné, že diskuse o povaze evropského integračního procesu je na místě, i kdybychom se měli vracet k jejím počátkům nebo alespoň důležitým momentům jejího vývoje. Nejde totiž o politickou vůli či nevůli k změnám, novým hodnocením nebo strukturálním změnám, o těch se mluví až příliš často a nadbytečně, ale o poznání objektivních podmínek. Politicko-ekonomický kontext současného stavu evropské demokracie je totiž natolik různorodý a proměnlivý, že občané EU by nemuseli překonání bariéry nebo dělící čáry mezi demokracií a post-demokracií při svém spěchu vpřed ani postřehnout.

Kritika lisabonské strategie.

Dobrým příkladem jak dnes po ročním pobytu ČR v EU ztrácí tato organizace svou přitažlivost nejen pro občany zakladatelských zemí, ale i pro nové Evropany je kritika Lisabonské strategie, které trvá již také téměř celý rok. Má to své racionální i emocionální důvody. Pro starší Evropany byly EHS, ES a EU dosud uspokojivě fungující systém, na kterém se daly předvádět spotřebitelsky efektivní přednosti demokracie před komunismem nebo socialismem. Dnes se zdá, že by politicky motivované rozšiřování a prohlubování tohoto společenství mohlo tento nesoutěživý a trvale neudržitelný pohyb dovést na nevyzkoušené a dostatečně nevyznačené trasy evropské sociálně-ekonomické mapy. Ti druzí, mladší, někdy sebevědomější, někdy bojácnější, si myslí, že dnes je EU symbolem nenaplněných konzumně orientovaných očekávání, která jsou odůvodňována také v podstatě jen ideologicky.

Jeden z kritiků Lisabonské strategie si však všiml terminologie, hanlivě ji nazývá newspeakem, která je jako by vypůjčená z žargonu usnesení různých komunistických plén a sjezdů, až se v obavách chce věřit, že se možná jedná jen o české jazykové stereotypy, které se do textů pojednávajících o Lisabonské strategii růstu a zaměstnanosti vloudily díky českým překladatelům. ¹⁶/ Je ovšem možné, že si ještě někdo vzpomene na slova Nikity S.Chruščova a jeho výzvu dohnat a předehnat Ameriku. Tehdy ji zcela vážně rozváděl Emanuel Mandler ve svých vůči Americe kritických dikrobrazích verších, dnes se posmívající v přesně  opačném gardu, ale lidová slovesnost si ji stejně aktuálně změnila na pověstné a realitě bližší zahlédnout a neztratit z dohledu!

Cílem Lisabonské strategie v březnu 2000 bylo, že se EU stane do roku 2010 nejvíce konkurenceschopným a nejdynamičtějším, na znalostech založeným hospodářským prostorem světa…prostorem, který je sto dosáhnout trvalého hospodářského růstu, s početnějšími a lepšími pracovními místy a větší soudržností. ¹⁷/ Toto není citace z perestrojkového sebevědomého dokumentu nebo z pojednání o vědecko-technické revoluci, ale Evropskou radou sjednaná teze zavazující evropské komisaře stejně jako všechny členské země a jejich občany. Kokovi spolupracovníci, kteří se sešli od března do října roku 2004 celkem šestkrát, předložili evropské veřejnosti text, který, kdyby byl k čtení, by musel otřást ratifikačním procesem Evropské ústavní smlouvy v samotných základech.

Soustředil se na pět témat, o jejichž důležitosti nelze pochybovat. Pracovní trh, hospodářské klima, vnitřní trh, ekologická udržitelnost a zejména znalostní společnost jsou věci, o kterých se v Evropě diskutuje neustále, snad už od renesance. Ale novum lisabonské strategie spočívá v tom, že tato témata vnímá celoevropsky komplexně i ve vzájemných souvislostech jednotlivých prvků celého systému. ¹⁸/

Kokův tým ovšem také konstatoval, že strategie existuje spíše jen na papíře, že sama EU a všechny její členské země nevyvíjejí dostatečný tlak na její uskutečňování a k tomu přispívají i další důvody jako jsou příliš rozbujelá agenda, nedostatečná koordinace, protichůdné priority.

Problémem Lisabonské strategie je totiž to, že její nutnost byla vyvolána nikoli zájmem Evropy o vyšší životní standard, zaměstnanost, soudržnost, ale především obavami, že Severní Amerika a Asie (jedná se zejména o Spojené státy, Čínu a Japonsko) mají rychlejší hospodářský růst, vyšší životní úroveň a mladší a výkonnější populaci. Že občané EU prostě nestačí v soutěži, jsou dýchaviční a neznalí nových způsobů myšlení. Dalším paradoxem pak je, že samotný text Lisabonské strategie i Kokovy zprávy, jako by svou šroubovaností potvrzoval, že tomu tak opravdu je. Udělat z Evropy atraktivní adresu pro badatele a vědce, učinit absolutní prioritu z R&D a zasadit se o maximální využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), jsou bezobsažné výkřiky, nikoli výzvy, kterým lze přikládat větší, menší nebo žádnou důležitost. ¹⁹/

Kdybychom dali před teze a hesla Lisabonské strategie záporné částice, byli bychom považováni za psychopaty. Nikdo si, už ze své samotné lidské podstaty, nemůže přikázat nejednat cílevědomě, společně a ihned, nikdo nechce bídu místo blahobytu, stagnaci místo růstu, neproduktivnost místo produktivity. Nikdo v Evropě si neumí představit neznalostní společnost, odmítání vědců světové úrovně, nevyužívání ICT, nepojmenovávat problémy a neodstraňovat je, nezastavit zdražování daňové agendy a bránit volnému pohybu zboží, protože to by bylo nejen popřením jakékoli formy evropské integrace a spolupráce nebo soutěže, ale i jakékoli lidské přirozenosti. Problémem je, že tomu ale nezabrání vytvoření nových rad a komisí, slohová cvičení v podobě akčních programů a plánů, ale velké politické rozhodnutí, zda chce Evropa soutěžit v prostoru, který ji definoval někdo jiný, a zda taková forma soutěžení nebo soupeření není sama o sobě rezignací na podstatu evropské sounáležitosti, pokud tato vůbec existuje.

Důvody, které ke vzniku třeba neobratně formulované Lisabonské strategie vedly se zdají být totiž opravdu vážné, a to dokonce i když takovými nejsou, ale podstatné části obyvatel Evropy se takovými jeví. Takové obavy pak vedou nikoli jen k ekonomickému a technologickému zaostávání, ale i k sociální uzavřenosti, o jejíž narušení usilovaly generace Evropanů. A má-li evropská sounáležitost nějakou dlouholetou tradici, pak je to zejména v schopnosti neuzavírat se změnám a nebránit jim ani obratně konstruovanými barikádami z prázdných slov.

Cestou k úspěchu, když už jej musíme jako cíl svých snažení konstatovat, totiž není jen zvyšování, zakotvení, radikální vystupňování, vybudování, dokončení, dosažení, prosazování, podporování, přeorientovávání, neodmítání, neoddalování, dostatečné angažování, přijímání odpovědnosti - to je jen několik podstatných jmen slovesných z třetí kapitoly zprávy Kokova expertního týmu. A připomeňme si ze školní gramatiky, že některá podstatná jména slovesná se významově už natolik vzdálila od svého původního dějového významu, že se stala jmény věcí. V uvedených případech tedy významovými ději odloženými, a doufejme, že podobný osud, tedy odložení na neurčito nečeká ani Evropskou unii.

PhDr. Zdeněk Zbořil

Poznámky:

1/ Eurobarometer

2/ in MF Dnes, 16/7 2005, ss.A/6-7

3/ cit.d., s.A/6

4/ tamtéž, cit.d.

5/ in Lidové noviny 18/7 2005

6/ in Právo, 19/7 2005

7/ tamtéž, cit.d.

8/ tamtéž, cit.d.

9/ viz cit.d., MF Dnes, interview

10/ Hekrdla, Martin: Tohle by nešlo, Právo, 19/7 2005

11/ Bystřický, Jiří: Rizika postdemokracie,  Mezinárodní politika, 6/2005, ss.30-31

12/ cit.d., s.30

13/ tamtéž, cit.d.

14/ Bystřický, cit.d., s.31

15/ tamtéž, cit.d.

16/ poslanec za ODS Dub in CEVROREVUE, 2005

17/ Čelit výzvě. Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost. Zpráva skupiny špičkových odborníků pod předsednictvím Wima Koka, listopad 2004, přel. Přemysl Koch a Barbara Tichelmannová, in Příloha týdeníku Ekonom 48/2004, 25/11-1/12 2004

18/ cit.d., s.2

19/ tamtéž, cit.d., ss.6-8