PSYCHOLOGICKÉ ZÁKONITOSTI V DÍLECH
GUSTAVA LE BONA
ředitel ARC – VŠPSV v Kolíně
V letošním roce uplynulo 110 let od prvního vydání světoznámé
práce francouzského lékaře, psychologa a sociologa Gustava Le
Bona Psychologie davu. Text, který je
studenty politických a společenských věd velmi oblíbený pro svou stručnost,
jednoznačný obsah a zajímavost myšlenek, vzbudil zájem i v českých zemích, neboť
jeho překlad vyšel poprvé již v roce 1897. V současné době je Psychologie davu k dispozici všem
zájemcům i v podobě elektronické – její přepis je zveřejněn v češtině
v síti internet.
Sám
Gustave Le Bon (7. 5. 1841 – 13. 12. 1931) se jako
lékař věnoval řadě zajímavých témat – v medicínské oblasti například
problematice zdánlivé smrti, v době prusko – francouzské války zase
zachraňoval životy vojáků důrazem na hygienické podmínky ve vojenských lazaretech.
Velmi živě se ale zajímal také o společenské vědy, psychologii a život
světových civilizací. Na základě svých cestovatelských zážitků a díky důkladnému
studiu dějin, náboženství či kultury se pokusil v roce 1894 formulovat
zákonitosti vývoje světových civilizací v knize Psychologické zákony vývoje národů. I když se v těchto zákonech odráží dobové módní pojetí ras
a rasových odlišností, přesto je Le Bonova práce i dnes zajímavým pramenem pro politologické
úvahy. Pokusím se nyní přiblížit některé myšlenky z uvedené knihy, která
byla krátce po svém vydání přeložena i do češtiny.
Pro
politické chování každého národa je podle Le Bona
klíčovou národní politická kultura. Ta je proměnlivá a mají na ní vliv rozmanité
faktory (např. historie, náboženství, city, emoce). Velký důraz je kladen na
iracionální složky politické kultury – „charakter
národa a nikoli jeho rozum určuje jeho vývoj v dějinách a řídí jeho osud.“
Za projevy charakteru národa – politické kultury jsou označovány především
jazyky, ideje, názory, umění a literatura. Tyto prvky je nutno sledovat
spojitě, neboť „kdyby byl někdo nucen
psát historii civilizace každého národa na základě jen jediného prvku, musel by
se tento prvek od národa k národu měnit. Jeden národ bychom poznali lépe
z umění, avšak jiný zase lépe ze zřízení, z vojenské organizace,
z průmyslu, obchodu atd.“ Tento přístup k poznávání národních
mentalit a politických kultur je i dnes pro každého vědce základním kamenem
výzkumu.
Le Bon podrobně popisuje, jak se proměňují náboženství a
státní zřízení. Pokud většina národa změní náboženství, má to úspěch pouze
tehdy, pokud se změní pouze jméno dřívějšího náboženství a ne náboženství samo
– „že názory přijaté se podrobily ve
skutečnosti nezbytným změnám, aby se dostaly ve shodu se starými náboženskými
názory, jejichž místo chtějí zaujmout, avšak v nichž ve skutečnosti jen
prostě pokračují.“ Všechna hlavní světová náboženství, včetně islámu a křesťanství, se u národů „ujala“ pouze proto,
že „nové“ náboženství přijalo zvyky předchozích náboženských tradic („pod jednoznačným názvem křesťanů nalézáme
v Evropě pravé pohany..“). Z dnešního pohledu na mezinárodní
politiku a snah euroamerické civilizace nadiktovat
demokracii celému světu přijde jistě příhodnou další Le
Bonova myšlenka: „Co
platí o náboženských názorech, platí také o zřízeních; zřízení nelze přenášet
beze změny od jednoho národa k druhému.“ Zřízení je, jak uvádí text zákonů, důsledkem potřeb národa, na něž
nemůže mít vliv vůle jediné generace. Nelze národu nadiktovat jakékoliv
společenské změny, jestliže pro tyto změny nenastal čas. Jako příklad užil Le Bon Anglii: „Ať
mají Angličané v čele monarchu jako v Anglii nebo prezidenta jako ve
Spojených státech, projeví jejich vláda vždycky tytéž základní vlastnosti:
působení státu bude omezeno na minimum, působení soukromých osob bude
povzneseno na maximum, což je pravým opakem ideálu latinského.“ K problematice státních režimů (a
speciálně toho anglického) pak ještě dodává: „Přístavy, průplavy, železnice, vzdělávací ústavy atd. budou vždycky
zakládány a udržovány z iniciativy soukromých osob a nikoli státu. Není
ani revolucí, ani zřízení, ani despotů, kteří by mohli národu dodat výtečné
vlastnosti charakteru – ze kterých vyplývají jeho zřízení – když jich nemá, a
nebo je odejmout národu, když je má. Velice často se opakuje, že národy mají
takové vlády, jaké si zasluhují. Mohli bychom se domnívat, že by měli jiné?“
V knize
Psychologické zákony vývoje národů je
náboženským otázkám, o kterých jsme se již zmínili, věnován velký prostor. Jak
totiž autor uvádí, žádná filozofie zatím nedokázala to, co světová náboženství:
„Bozi dali člověku duševní stav,
připouštějící štěstí, a jen oni až po dnešní dobu mu to mohli dáti.“ Štěstí není v převážné míře důsledkem
vnějších vlivů, ale závisí na našem duševním stavu. „Mučedníci byli na hranicích asi mnohem šťastnější než jejich kati.“
Náboženství měla silný vliv na světové události – výboje Arabů, křižácké
výpravy, inkvizici ve Španělsku, události bartolomějské noci ve Francii. Člověk
si sám stvořil bohy, ale jakmile si je vytvořil, byl jimi zotročen. Náboženský
duch hrál v životě národů hlavní politickou roli. Bohové nejsou nesmrtelní
– nesmrtelnou však vždycky bude potřeba vyznávat náboženství.
Závěr
psychologických zákonů patří Le Bonově prognóze dalšího
vývoje. Pouze Angličané mají – podle něj – šanci odolat všem druhům
nedemokratických režimů. Naopak – podle Le Bona lze
ve 20. století očekávat, že největší krizí projde Německo: „Nynější Německo i přes to, že se mylně zdá, jako by tam byl příznivý
stav, bude bezpochyby první obětí, můžeme – li tak soudit z úspěchu
různých sekt, kterými se to tam hemží. Socialismus, který je zničí, bude ovšem
vyjádřen přísnými vědeckými formulemi, dobrými nanejvýš pro ideální společnost,
jakou lidstvo nezplodí, avšak tento poslední syn čistého rozumu bude
nesnášenlivější a strašnější než všichni jeho starší synové. Žádný národ není
tak dobře na jeho přijetí připraven, jako Německo. Žádný neztratil dnes více
iniciativy, nezávislosti, sebevlády.“
Své
postřehy o národních politických kulturách aplikoval Gustave Le Bon rovněž v textu práce Psychologie davu. Při pohledu na obsah výuka na vysokých školách se
specializací na politické a společenské vědy zjistíme, že snad žádné takové
vysokoškolské pracoviště neopomene tuto knihu doporučit jako povinnou nebo
výběrovou svým studentům. I když Le Bon nebyl prvním
teoretikem davového chování, je dnes – právě díky své knize – nejznámějším a
bývá právem označován za otce této interdisciplíny.
Na Psychologii davu se odvolávají
politologové, sociologové, právníci, kriminologové i kriminalisté, polemiku
s Le Bonem vedl například i slavný Sigmund Freud a v roce 2005 se našlo nemálo politických
událostí, kdy byly myšlenky z knihy často vzpomínány (například po
policejním zásahu proti účastníkům technoparty CzechTeck
2005). Znalost psychologie davu – jak říká Le Bon – „objasňuje množství historických a
ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.“
Dav vytváří – podle Le Bona – novou bytost se
specifickými vlastnostmi. Davy jednají bez předchozí úvahy, pod vlivem
okamžitého podráždění. Jakýkoliv impuls může u davu vyvolat agresivní
reakci. Davy mají tendenci vše podstatné zjednodušovat a jsou schopny pouze prostých a výstředních
citů, „názory, myšlenky a víry, jež jsou
jim vsugerovány, jsou přijímány nebo odmítány jako uzavřený celek a jsou
pokládány buď za absolutní pravdy nebo absolutní omyly.“ Davy uvažují jinak
než jedinec – již před Le Bonem byl znám úkaz, že
v davu páchají lidé trestné činy s větší brutalitou než jako jedinci
a dopouštějí se takových činů, na které by jako jednotlivci ani nepomysleli.
Chování
a vlastnosti davů se liší u národů prostřednictvím několika faktorů. Na první
místo řadí Le Bon rasu – v našem pojetí politickou
kulturu –, dále pak tradice, historický
čas, politické a sociální instituce a vliv vzdělání a výchovy. Tyto faktory
určují především razanci, s jakou dav reaguje a podněty, které vedou
k reakci davů. V další části své práce popisuje francouzský myslitel
faktory, které působí bezprostředně na názory davů. „Studujíce obrazotvornost davů, viděli jsme, že na ně působí především
obrazné představy. …Z kostí lidí, kteří se stali obětí moci slov a formulí
bychom vystavěli mnohem vyšší pyramidu než je Cheopsova,“ tak popisuje Le Bon vliv obrazů, slov a formulí. Jednoduché výrazy,
zažité fráze či tradicí ověřená slova dokáží dav přimět k akci. Další
důležitou roli hrají iluze: „Hlavním
faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, ale klam.“
Pozornost
je v knize věnována i vůdcům davů. Ty jsou charakterizováni takto: „Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky,
ale činu. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede
obyčejně k pochybnostem a nečinnosti. Vycházejí z lidí nervózních,
podrážděných a polopomatených, kteří se pohybují na
hranici šílenství. Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují, sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich
přesvědčení.“ Nechám na úvaze čtenářů, aby si představili nějaké konkrétní
politické vůdce davů dneška i minulosti. Pro větší představivost však dodávám
ještě jeden citát: „Jsou to často
bezvýznamní řečníci, kteří sledují pouze své osobní zájmy a snaží se
přesvědčovat dav tím, že lichotí jeho nízkým pudům. Vliv, který takto
vykonávají, je vždy jen krátkodobý.“ Le Bon
podrobně popisuje, jakými působí vůdcové na davy – např. opakování stále
stejných myšlenek (pochopitelně převážně lživých či nesmyslných).
Poslední
část práce je věnována popisu konkrétních davů. Zastavme se u davů voličských a
parlamentních. Voliči se chovají jako jakýkoliv jiný dav, při rozhodování
nehraje roli vzdělání či zkušenosti voličů. Le Bon
doslova píše: „Kdyby tvořili sbor voličů
pouze vědci, nedopadlo by hlasování lépe než dnes. I oni by se především dali
vést svými city a svým stranickým přesvědčením. Neměli bychom ani o jednu
dnešní obtíž méně, ale jistě bychom měli navíc tvrdou tyranii kast.“ Rovněž
tak poslanci se chovají jako dav. Mají dojem, že jsou výjimeční a nechápou,
pokud se někdo při jejich projevu baví, co je posluchače odlákalo od jejich
vystoupení. Politická shromáždění jsou místem, kde se „lesk génia uplatňuje nejméně. Zde se hledí jen na výmluvnost, která je
přizpůsobena době a místu a na služby, které byly prokázány ne vlasti, ale
stranám.“ Mohlo by se zdát, že Gustave Le Bon byl
odpůrcem zastupitelské demokracie, ale jako liberální demokrat neopomněl ve
svém díle napsat: „Přes všechny obtíže
svého provozu jsou parlamentní shromáždění přece jen to nejlepší, co lidé
vynalezli pro svou vládu a na ochranu před jhem
osobních tyranií.“
Je jen málo postav z dějin politických teorií, které jsou známy po
celém světě všem studentům politických věd – Aristotelés,
Machiavelli, Mill a možná 20 – 30 dalších osobností.
Kdo k této skupině ale navždy patří, je Gustave Le
Bon, jehož 165 výročí narození si připomeneme v roce 2006.